Jak přemýšlejí věřící? Náboženství s intuicí totiž překvapivě nesouvisí

Jací jsou lidé, kteří oddaně věří nějakému náboženství? V dřívějších časech se jednalo o společenský standard, o němž si dovolili pochybovat jen ti nejodvážnější. Jenže doba se změnila a v dnešní době (a obzvlášť v našich končinách) je za anomálii považován spíše jedinec, který náboženství vyznává. Jak se ovšem na víru dívá věda? Od Freudovy kritiky náboženství jakožto kolektivní neurózy uběhlo více než století a není nutné se vůči ní tak zásadně vymezovat. Co se však nedávno zjistilo?

Je náboženství rozumné?

Podle britských vědců se v poslední době začaly objevovat názory, že věřící lidé mají vyvinutější intuici a naopak jsou méně analytičtí. A když říkáme objevovat, máme na mysli vědecké výzkumy, nikoli nepodložená tvrzení přímo z řad vyznavačů náboženství. Aktuální výzkum se rozhodl tento koncept prozkoumat důkladněji a jeho výsledky jsou mnohem opatrnější.

Kdo se ho účastnil? Vlastně ti nejpovolanější – poutníci na svatojakubské cestě, slavné Camino de Santiago. Nejdříve se jich výzkumníci ptali na pevnost jejich víry a důvody k vykonání náboženské pouti. Následně ohodnotili jejich intuitivní schopnosti podle testu pravděpodobnosti, v němž se lidé rozhodovali mezi racionálními možnosti a variantami založenými na pocitech. Z čehož… nevyšlo nic. Žádná spojitost mezi silou jejich víry a zaměřením na intuitivnost.

Vědci se však nevzdali a realizovali ještě další experimenty. V nich použili matematické úlohy, a dokonce i stimulaci mozku, pomocí níž se snažili upravit míru kognitivní inhibice, která ovlivňuje analytické myšlení. A stejně nic. Ani zvýšení analytických funkcí mozku nevedlo u zkoumaného vzorku k potlačení víry v nadpřirozeno. Prostě a jednoduše, vědci několika různými způsoby nepřišli na žádnou zjevnou spojitost mezi vírou a intuitivními způsoby myšlení.

Zásadní výchova

Co z toho plyne? Výsledky lze interpretovat tak, že se nikdo nerodí jako věřící, respektive není od narození nijak předurčen k tomu, aby byl spíše věřícím než ateistou. Zásadní roli hrají spíše výchova a kulturní prostředí, v němž jedinec vyrůstá. To je rozdíl třeba oproti učení se jazyku, které je přirozenou součástí vývoje dítěte, ačkoli je k němu společnosti potřeba. Měli bychom se tedy mít na pozoru před zaručenými vysvětleními náboženských představ a konkrétních způsobů myšlení.

Text: MS