Hrdlička: nejúspěšnější ptačí imigrant

Hrdlička jako kolonizátor

„Hrdlička zahradní se k nám dostala z Balkánu,“ zní nejčastější odpověď na otázku po původu hrdličky zahradní (Streptopelia decaocto). Jenže cestování hrdličky je mnohem staršího data a její původní areál rozšíření leží tisíce kilometrů od Balkánu. Na Ceylonu, ostrově dnes známém jako Srí Lanka, a v nedaleké Indii.

Hrdličky se spolu s holuby řadí do společného řádu měkkozobých (Columbiformes) patří mezi velmi obratné letce, což ví každý, kdo někdy sledoval holubí hejno poletovat nad městskou zástavbou. Umění dobře, obratně a dlouho létat je výhoda nejen při útěku před predátorem, ale taky při kolonizaci nových území. Tomáš Grim ve článku věnovaném Hrdličkám v časopise Naše příroda označil hrdličku za nejúspěšnějšího ptačího kolonizátora z hlediska „délky“ obsazeného území, které zvládla za rok. Uznejte sami: rozšířit své území o 100 kilometrů za rok, to už je hodně slušný výkon. Zvláště když vezmeme v úvahu, že se do cesty postaví hory, které je nutno buď přeletět, nebo obletět. Zároveň je s podivem její adaptibilita.

Na to, že její domovina leží v subtropech, se adaptovala i na vysoké nadmořské výšky a tedy relativní chlad, stejně tak jako na vysoké zeměpisné šířky. Hrdličky hnízdí v Norsku, což je z hlediska klimatu zcela jiný „level“ než její ceylonská domovina. Svádět její šíření na globální změny klimatu směrem k vyšším teplotám by nebylo fér, protože její šíření trvá déle než člověkem způsobené zásadní klimatické změny. Ačkoli hrdličky kladou jen dvě vejce, ne každá snůška končí dvěma životaschopnými mláďaty. Kde se tedy tolik hrdliček bere? Odpověď je jednoduchá – není jen jedna snůška v roce. Snímky v tomto článku jsou z letošní druhé snůšky, pár se spokojil s truhlíkem původně plně plodících rajčat.

Majitelka nechala rajčata rajčaty, aby hnízdící pár nerušila. Ke hnízdění došlo v opavském vnitrobloku, ve čtvrtém patře, tedy z hlediska atraktivity nic moc. To jen ukazuje, že hrdličky nemají moc velké nároky na hnízdní lokalitu a lidská přítomnost jim zásadně nevadí. T. Grim dokonce uvádí hnízdění na semaforu nad rušnou křižovatkou. Onen Balkán, který se dostal jak do učebnic, tak do popularizačních článků, vychází z roku 1863, kdy je datován výskyt v Bulharsku. K nám se dostala přes Turecko a balkánské země v průběhu 2. světové války, ornitologové ji v Brně zaznamenali v roce 1942. Jakkoliv to může znít nehezky, války jsou pro hrdličky z hlediska kolonizace požehnáním, neboť vytvářejí velké ruderální prostory umožňující úspěšné hnízdění. A navíc jejímu šíření dopomohl člověk, který si ji "rozvezl" po celém světě coby klecového ptáka.

Není hrdlička jako hrdlička

Hrdliček je celá řada. Jen namátkou: čevenooká, černouchá, šedoocasá, senegalská, východní, pěnkaví, temná, damarská, chechtavá… a to je jen malý výčet z desítek druhů hrdliček. O jakou hrdličku šlo v Máji Karla Hynka Máchy, který zemřel 6. listopadu 1836? V ní přece „hrdliččin zval k/ke lásce hlas“, jenže hrdlička zahradní zatím poletovala stovky kilometrů na východ. Šlo o hrdličku divokou (Streptopelia turtur), která je typickým tažným ptákem. V letech 2001–03 u nás hnízdilo 60–120 tisíc párů (odhad evropské populace je 3,5 milionu párů), oproti minulým sčítáním se stavy mírně snižují.

Text: Topi Pigula