Dokázali bychom ochránit Zemi před nárazem asteroidu? Obrana se vylepšuje!

Náraz asteroidu, animace

Metody detekce asteroidů jsou stále děravé jako ementál.

Byla to právě obava z vesmírných těles, kterou mnozí klasikové sci-fi jako Arthur C. Clarke vysvětlovali nutnost zavést velký sbor kosmických obránců planety. Víc jak půlstoletí po počátku kosmického věku však jednotná mezinárodní vize štítu proti kometám a asteroidům stále schází. Mezery v planetární obraně se však přesto pomalu daří zalepovat – pozemní astronomové rizikové objekty hledají v rámci hned několika programů, nový vesmírný teleskop možná vypustí i samotná NASA.

Téma, které nikoho skutečně nezajímá

Nedá se samozřejmě říct, že astronomové by se tématu včasné obrany proti asteroidům doposud vůbec nevěnovali. Velké pozemní teleskopy NASA například v posledních dekádách odhalily trajektorie kolem 93 % asteroidů o velikosti kilometru a víc nacházejících se poblíž oběžné dráhy Země, tedy tzv. NEOs (Near-Earth Objects, objekty poblíž Země). Počet nedetekovaných velkých NEOs se tak zřejmě čítá na pouhých několik desítek. Problémem ale zřejmě nebudou podobné velké předměty, na jejichž dopad v průměru dochází jednou za necelý milion let, nýbrž asteroidy podstatně menší. A na kolize s nimi dochází častěji.

Detekce předmětů o několika desítkách metrů či dokonce ještě menších, je však velkým oříškem. A to nejen pro technické důvody, ale i finanční. Například instituce zabývající se hledáním potenciálních vemírných škůdců, Nadace B612, připravovala v partnerství s NASA revoluční teleskop Sentinel, který by zvládl během roku detekovat až 90 % všech NEOs o velikosti až 140 metrů. Soukromé dárcovské příspěvky pro B612 však nepříjemně vázly, namísto potřebných desítek milionů získala B612 o řád nižší dary, a NASA tak od letošního září s nadací rozvázala partnerství. Jako by se zdálo, že ochrana planety nezajímá státní instituce ani soukromé osoby. Teleskop Sentinel tak zřejmě navždy zůstane jenom na rýsovacím prkně.

Stále jsou naštěstí v provozu pozemní pozorovací programy. Například Catalina Sky Survey z University of Arizona byla vůbec prvním systémem, který odhalil objekt mířící přímo na Zemi, byť šlo pouze o malý a nevýznamný předmět. Podobně je na tom i program Pan_STARRS a LINEAR, sledující oblohu z pozemních observatoří. Vesmírné teleskopy jsou však přesto mnohem efektivnější. Na místo Sentinelu by tak mohli přijít jeho nástupci. Už za šest let by například mohl odstartovat infračervený teleskop NEOCam, který se dostal do užšího výběru příštích programů NASA. Vrtkavou povahu podobných programů ale naznačuje rovněž druhá mise, již vypuštěný teleskop NEOWISE. Ten byl sice v roce 2011 uložen ke spánku, od prosince 2013 je však znovu v provozu a podařilo se mu najít jednoho z potenciálních rizikových kandidátů.

Chybějící obranná linie

Nejpravděpodobnějším scénářem stále je, že NEOCam (či dokonce Sentinel) neodhalí nic významnějšího, co by mohlo lidstvo v příštích pár desítkách až stovkách let ohrozit. Pokud by se však skutečně podařilo najít rizikový objekt o velikosti stovek metrů, protiakce je zcela mimo možnosti nynějších institucí zabývajících se detekcí NEOs. Situaci by navíc notně komplikoval i chaos. Masová fascinace veřejnosti bludnými vesmírnými tělesy, jež by se mohly potkat se Zemí, nedávno oslavila své sté výročí. První, byť relativně omezená globální panika totiž vypukla při předposledním průletu Halleyovy komety v roce 1910. Dílem za to mohl i úsvit médií, ale dílem rovněž o dva roky starší událost z Tungusky.

Při detekci předmětů, které mohou planetu ohrozit v řádu dekád, by bylo nejjednoduším řešením vyslání robotické mise, která změní kurz asteroidu pomocí solárních plachet či iontového pohonu. NASA sice plánuje svou pilotovanou misi k asteroidu na příští dekádu, základní technologie tedy bude k připravena k použití, v praxi ale nikdo nevyzkoušel stavbu iontových motorů natolik silných nebo solárních plachetnic tak velkých, aby z dráhy vychýlily desítky či stovky metrů velký předmět.

V případě skutečného, naléhavého krizového scénáře by tak zřejmě došlo na řešení nepodobné katastrofickým filmům – vyslání atomovky. Již v minulosti se někteří akademici zabývající se touto problematikou nechali slyšet, že energie atomu byla byla nejspolehlivějším řešením nikoliv pro rozbití, ale odklonění menšího asteroidu. V poslední době s nimi souhlasí i NASA. Její studie z roku 2007 označila jaderné zbraně za nejlepší nynější možnost jak se vypořádat s bludnými asteroidy. Letos v létě NASA rovněž uzavřela spolupráci s NNSA, americkou národní agenturou pro využití atomových zbraní. Zatímco v minulosti se odkloněním asteroidů o střední velikosti obě agentury zabývaly odděleně, do budoucna by měly výzkum praktických aplikací řešit společně.

Ladislav Loukota