Chystáte se padělat starý dokument? Pak byste měli vědět něco o inkoustech

Saze a voda

Padělatelství je podnikatelské odvětví, ve kterém se zachází s milionovými částkami. V tomto případě nemluvíme o penězokazectví, tedy padělání měny, ale o padělcích uměleckých děl či historických artefaktů. Pokud bychom se zaměřili jen na inkousty používané při padělání historických listin, tak ty původní se od současných liší podobně jako dřevěný velocipéd od moderního kola s titanovým rámem a kotoučovými brzdami. Základem nejstarších inkoustů totiž byly saze smíchané s vodou, které už v moderních inkoustech nenajdeme. Jelikož saze (uhlík) časem neblednou, zůstává písmo trvale černé. Ovšem na druhou stranu se drolí a odlupuje, takže skutečně staré písmo by mělo být viditelně poškozené. Takže i kdyby padělatel použil historický pergamen, tak zachovalé písmo bude znalcům podezřelé.

Duběnky a síran železnatý

Ve druhém století našeho letopočtu došlo v historii inkoustů k převratné změně. Začal se používat duběnkový výtažek s roztokem síranu železnatého. Pro historiky i padělatele jde o zásadní novinku, neboť železo v roztoku oxiduje (rezne) a tím inkoust v závislosti na čase získává načervenalou barvu. Navíc je mírně agresivní, což se projevuje „prožíráním se“ do podkladu, ať už se jedná o starý pergamen, nebo novější papír. Aby nedocházelo ke změně barevnosti, začalo se do inkoustů přidávat indigo – takže stačí porovnat datum zkoumané listiny s dobou, kdy se už přidávalo indigo – a podvod může být odhalen. Po roce 1856 došlo k další převratné změně. Začaly se používat anilinové inkousty a barviva na bázi ropných derivátů. Současné inkousty za sebou zanechávají velmi specifickou chemickou stopu.

Podpisy

Sběratelé podpisů to mají na první pohled jednoduché. Poprosí známou osobnos, a pokud mají štěstí, přibude jim do sbírky další exponát. Ovšem se zesnulými lidmi to tak jednoduché není, a proto jejich podpisy získávají na ceně. A co je drahé, to se padělá. Mezi velmi často padělané patřil například podpis zavražděného prezidenta Abrahama Lincolna či prezidenta Washingtona – v obou případech se jedná o ikonické postavy americké historie, což razantně zvedá cenu jejich podpisů či celých padělaných dopisů. Při padělání podpisů si někdy padělatelé vypomáhají jemným předkreslením tužkou, aby se měli čeho držet, což je může při zkoumání pravosti podpisu prozradit. Totéž platí o stopách po gumování, které rozdírá papír.

Chyba v nářadí?

Padělek se dá odhalit dokonce i na základě stopy, kterou nechával psací nástroj, ať už to byl zlatý či ocelový hrot pera, seříznutý brk nebo rákos. Historicky znalí padělatelé vědí, že k ocelové hroty se jako novinka začaly používat kolem roku 1780, ale k jejich masivnějšímu rozšíření došlo až zhruba půlstoletí později. I když padělatel použije správně starý pergamen a inkoust vhodného složení, může jej prozradit například taková maličkost, jako je způsob vysoušení písma. Před vynálezem savých papírů se používal písek, jehož mikroskopické částečky zachycené ve strukturách pergamenu budou klíčovým důkazem. Naopak při použití „pijáku“ je konec dokumentu více rozmazán, než jeho začátek, protože ten byl v době vysoušení už zaschlý.

V neposlední řadě může nastoupit grafolog, který odhalí, že daný dopis nepsala historická osoba. Nemusí jít totiž vždy o extrémně staré podklady, aby byly extrémně drahé. Padělaly se například i Hitlerovy deníky či jeho podpis na padělaném dokumentu

Padělatel hlupák – případ Denis Vrain-Lucas

Pokud bychom věřili padělkům Denisa Vrain-Lucase (1818–1888), došli bychom k naprosto fascinujícím závěrů. Například k tomu, že Ježíš byl Francouz, neboť vyhotovil dopis od Máří Magdaleny, v němž zmiňuje Ježíše. A je psán francouzsky. „Lucas byl souzen v únoru 1870 v Paříži, byl obviněn z prodeje 27 320 padělaných historických dokumentů. Patřily mezi ně dopisy Alexandra Velikého filozofu Aristotelovi či dopisy od Kleopatry Juliu Cesarovi. Je fascinující, že byly psány francouzsky na papír vyráběný ve 14. století. Lucas byl odsouzen ke dvěma letům vězení,“ píše Brian Innes v knize Falza a padělky.

Perlička nakonec: někdy může jít o pravý podpis, ale padělané umělecké dílo. Není tajemstvím, že na sklonku svého života rozdával Salvator Dalí podepsané prázdné papíry, které následně na černém trhu získaly pro padělatele nesmírnou cenu, protože mohli vyrobit dílo, například perokresbu či malbu tuší od „pravého“ Dalího.

Text: Topi Pigula