Chcete zbytečně zemřít? Postavte se do fronty na Mount Everest

Vrcholové selfie je byznys

Mount Everest je sice horou nejvyšší, ale podle množství návštěvníků rozhodně ne nejtěžší. Vylezl tam horolezec bez nohou, slepec i celá řada důchodců. Tím nikterak nesnižujeme, že se jedná o extrémní sportovní výkon, jen je dnes už dostupný i lidem, kteří by jej vlastními silami absolutně neměli šanci podat. Ostatně několik stovek mrtvých jsou toho víc než jasným důkazem. Těla některých z nich se stala orientačními body. Jedním z nich je tělo Hannelore Schmatz, která se na vrchol vydala v roce 1970. Parťáka jí dělal její manžel, který se ale vrátil jako vdovec.

Dina Štěrbová, jedna ze skutečných českých horolezeckých hvězd, která sice vrcholu Mount Everestu nedosáhla, zato v roce 1984 stanula na vrcholu Čo Oju, čímž ve své době posunula československý výškový rekord, tvrdí, že dnešní turistický byznys zaměřený na vrchol Mount Everestu sice zlepšil šerpům životní podmínky (pronájem nosičů a průvodců není levná záležitost), ale zároveň neúměrně zatěžuje ekosystém hory. V praxi to znamená, že dnes už tento vrcholový výkon není jen o odvaze, dlouholetém tréninku a pomalém posouvání vlastních schopností, ale o finančním zázemí toho či onoho klienta.

Vybavení, které měli 29. května 1953 Edmund Hillary a jeho šerpa Tenzing Norga,j je absolutně nesrovnatelné s tím, čím disponují dnešní horolezci a vrcholoví turisté.

Cena za výstup

Že jsou ve hře peníze, je nepochybné. Na výstup musíte získat od nepálské vlády speciální permit (povolení) a jen pro letošní jarní sezonu jich Nepál vydal 381 a jedna povolenka stojí 11 000 dolarů. Takže jen za jaro se teoreticky o vrchol pokusilo víc lidí, než je dnů v roce. Není pak divu, že se cestou tvoří fronty. Dobře se znova podívejte na fotografii, která tvoří základ tohoto článku.

Snímek jasně ukazuje, že fronty, ba až zácpy, se v kritických místech výstupu skutečně tvoří. Věta „zemřel, když si plnil svůj životní sen“ sice může znít romanticky, ale ve skutečnosti to znamená, že žádné další splněné sny nebudou.

Jen za letošek zahynulo při cestě na vrchol (a zpět) nejméně 10 lidí. Jednou z obětí je i britský horolezec Robin Haynes Fisher, který se na Instagramu podělil o svou obavu z fronty pod vrcholem. „S jednou cestou na vrchol se mohou zdržení v podobě čekání pod vrcholem stát osudnými, a tak doufám, že mé rozhodnutí jít nahoru 25. května by mohlo znamenat méně lidí ve frontě. Samozřejmě tedy jen pokud nebudou i všichni ostatní hrát vyčkávací hru.” Jak řekl, tak udělal, nicméně výsledkem je smrtelný kolaps při sestupu. A přitom lze vrchol zdolat i virtuáně.

Může to vypadat, že zemřít pod vrcholem, kde se nacházejí další horolezci, by mělo být těžké. Samozřejmě vypusťme extrémní situace, jako jsou laviny, prudké změny počasí, sněhové vichřice… a zůstaňme jen u úmrtí ve frontě, ke kterým dochází čím dál častěji. Vypadá to, jako by lidskost, tedy ona morální ctnost, jež nás podle některých filozofů vymaňuje z říše zvířat, v extrémních podmínkách ustupovala sobectví.

Touha po vrcholovém selfie zřejmě má za následek myšlenky typu: „Proč nahoru leze, když na to nemá. Vrchol je jen pro ty nejlepší. Vrazil jsem do toho tolik peněz, přece to teď nevzdám.“ Touha po stanutí na vrcholu světa je u některých natolik silná, že zastíní i schopnost reálně posoudit vlastní síly. Aktuální počet mrtvých dosahuje čísla 307, přičemž první na seznamu je Dorje (1922) a poslední už výše zmiňovaný Robin Fisker (2019). A pokud bychom to chtěli brát abecedně, tak lze začít u Petera Božíka (1988) a dojít k Masao Yokayamunovi (1987) či od od Rogera Buicka (1998) po Dava Tempu (2006). Opravdu to stojí za vrcholovou fotku a brutální znečištění okolí hory? Místní „horolezecké“ smetiště se pomalu pro zdejší ekosystém mění na časovanou bombu. Text: Topi Pigula