26. dubna 2022 13:30 Miroslav Honsů

Půlka Evropy mohla být trvale neobyvatelná. Méně známé lži o Černobylu a realita za nimi

Hodinu a půl po půlnoci 26. dubna 1986 došlo po nezdařeném testu reaktoru číslo 4 Černobylské jaderné elektrárny Vladimíra Iljiče Lenina k výbuchu, který ohrozil samotnou existenci lidstva. Jeho důsledky rozmetaly Sovětský svaz i s jeho armádou a reformami prosazovanými Michailem Gorbačovem.

Sovětský fyzik Valerij Legasov, který byl pověřen vyšetřováním černobylské jaderné havárie, o několik měsíců později na uzavřeném jednání Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) ve Vídni v září 1986 varoval západoevropské kolegy, že v důsledku exploze v Černobylu může zemřít až 40 000 lidí. Podle tvůrců francouzského dokumentu Černobyl ale západní experti jeho odhady okamžitě zavrhli, protože potřebovali zachovat dobrou pověst jaderné energetiky, která v té době zažívala boom.

Podle autora knihy „Černobyl – odmítnutí minulosti, ohrožení budoucnosti?“ Marca Molitora se dokonce účastníci jednání MAAE ve Vídni dohodli, že takové údaje není možné zveřejnit. Tak vzniklo komuniké, v němž se psalo o 4 000–5 000 zemřelých na následky rakoviny. Sovětský svaz v té době členem MAAE nebyl a Legasov měl od prezidenta SSSR Michaila Gorbačova pokyn být maximálně otevřený.

Konference tak nakonec zveřejnila, že v důsledku černobylské katastrofy zemřelo 5 000 lidí a toto číslo jako oficiální bilanci počtu obětí v roce 2005 potvrdila i OSN. Valerij Legasov si dva roky po havárii 27. dubna 1988 v 1:24 hod vzal život.

Situaci máme pod kontrolou

Otevřenému vystupování Valerie Legasova ve Vídni v září 1986 ale předcházely týdny a měsíce mlžení. Vše začalo už první den havárie, kdy byla povolená hodnota radiace překročena 600 000krát. Vědci se domnívali, že jsou přístroje vadné, protože při těchto hodnotách by lidé v místě neštěstí zemřeli do 72 hodin. K evakuaci téměř padesátitisícového města Pripjať ležícího jen několik kilometrů od černobylské jaderné elektrárny ale došlo až následující den po explozi, tedy 27. dubna 1986, kolem v 17. hodiny.

Sovětský mistr zdravotnictví Sergej Burenkov, který byl v době výbuchu na oficiální návštěvě Británie, musel čelit dotazům novinářů. „Situaci máme pod kontrolou, zahynuly dvě osoby,“ prohlásil před sídlem britského premiéra v Downing Street 10. Americká administrativa okamžitě reagovala tím, že číslo vynásobila tisícem. Kreml musel reagovat a přiznat havárii. Stále však tvrdil, že má vše pod kontrolou.

Neviditelný nepřítel

Ve všech republikách ohromného impéria od Pobaltí po Střední Asii byli mobilizováni záložníci i civilisté, jejichž posláním bylo radioaktivitu zlikvidovat. Kvůli probíhající válce v Afghánistánu ale nebylo možné poslat do Černobylu vycvičené jednotky, takže se do boje s neviditelným nepřítelem vrhly desetitisíce mladých mužů ve věku 20–40 let. Nikdo se přitom neměl dozvědět, co se s nimi stalo a jak zemřeli.

V prvních měsících po havárii se vše podřizovalo utajení nařízenému přímo z Moskvy. Zdravotníci například neměli do kolonky diagnóza psát nemoc z ozáření, ale uvádět jiné patologické stavy. Dávky radiace, které lidé dostali na místě havárie, se neustále uměle snižovaly, takže skutečný stav nikdo neznal.

„Po příjezdu jsme dostali rozkaz všechno tajit. Nesměli jsme telefonovat ani psát příbuzným a blízkým. Když se naměřily dávky 10 nebo 20 rentgenů, uvedla se do seznamů mnohem nižší čísla, díky čemuž jsme mohli být na místě o to déle. Jako voják jsem tam měl zůstat tři měsíce, nakonec jsem v tom pekle strávil víc jak čtyři,“ popsal jeden z likvidátorů Anatolij Karačuba tehdejší praktiky tvůrcům francouzského dokumentu Černobyl.

Všichni do průvodu

Pro Moskvu bylo klíčové udržet skutečnou povahu katastrofy v tajnosti nejen před světem, ale hlavně před občany své země. Vlivem povětrnostních podmínek ale radiace zasáhla mnohem větší oblast Ukrajiny, Běloruska a Ruska, než odborníci předpokládali. Přesto přibližně týden po havárii bylo ve 100 kilometrů vzdáleném Kyjevě, který byl již silně zamořený, rozhodnuto uspořádat oslavy 1. máje. Do průvodu tak vyrazily malé děti, školy nebo sportovci a v čele musel pochodovat i 68letý generální tajemník ukrajinské komunistické strany Volodymyr Ščerbickij s celou rodinou.

Teprve tři týdny po havárii, 14. května 1986, se sovětský prezident Michail Gorbačov rozhodl vystoupit v televizi, kde přiznal, že situace je vážná. Likvidátoři v té době už káceli stovky kilometrů čtverečních zamořených lesů a přeorávali zamořenou půdu. Tavenina z hořícího reaktoru syceného olovem a pískem se nořila stále hlouběji do země a s 15procentní pravděpodobností hrozilo, že v důsledku hrozícího termonukleárního výbuchu se víc než polovina Evropy na tisíce let stane neobyvatelnou.

Černobylská armáda

Koncem podzimu 1986 Sovětský svaz vztyčil nad zničeným reaktorem železobetonový sarkofág, nebylo to ale zadarmo. Moskvu stavba přišla na 20 miliard rublů a poloprázdná státní pokladna nedokázala financovat další vývoj jaderných zbraní. Kreml tak musel závody ve zbrojení se Spojenými státy definitivně vzdát.

Na konci roku 1986 musela sovětská armáda bez jediného výstřelu odepsat stovky vysoce zamořených bojových vrtulníků a tisíce obrněných vozidel, které měly skončit v obřích jámách zakrytých zeminou, betonem a olovem. Tato vojenská katastrofa se vůbec nedala srovnat se ztrátami v Afghánistánu nebo nově na Ukrajině.

Havárie reaktoru typu RBMK v Černobylu poukázala ještě na jeden důležitý vojenský aspekt. Reaktor typu RBMK vyvinutý v 50. letech a použitý v ukrajinské jaderné elektrárně byl levný a výkonný, ale kromě elektřiny dokázal produkovat i cenné plutonium nezbytné k výrobě jaderných zbraní. To byl také zřejmě důvod, proč se odstavené elektrárny hned první den invaze Ruska na Ukrajinu 24. února 2022 zmocnila ruská vojska.

Likvidace likvidátorů

Nežádoucím, ale logickým důsledkem ukončení záchranných prací v Černobylu v červenci 1987 byla skutečnost, že se tisíce likvidátorů havárie vrátily do všech koutů Sovětského svazu a spolu s nimi bylo nutné přesídlit víc než 300 000 obyvatel ze zamořených oblastí. Mnoho z lidí zasažených radiací začalo mít zdravotní potíže, rostly počty malformací a potratů. Obyvatelé SSSR se začali dozvídat pravdu.

Likvidátoři měli slíbený lékařský dohled a odškodnění, ani jednoho se jim ale nedostalo. Začali se tedy organizovat a společně vystupovat na veřejnosti, hlavně na Ukrajině. Podle jejich údajů do deseti let zemřelo 15 procent lidí zasažených radiací, což by bylo 150 000 lidí. Žádné oficiální záznamy to nicméně nepotvrzují.

Nespokojenost s řešením důsledků jaderné katastrofy se nedala zastavit. Pořádaly se pochody po vesnicích i městečkách, ale například v Kyjevě se na stadionu shromáždilo až 50 000 nespokojených lidí, jejichž předřečníkům agenti KGB nakonec odpojili mikrofony. Michail Gorbačov a vedení Sovětského svazu si kromě ekonomických a politických důsledků černobylské havárie začali uvědomovat, že politika otevřenosti, glasnosti, s sebou nese i rizika. Na podzim 1989 pak zhroucení vazalských režimů v Československu, NDR, Rumunsku a dalších zemích střední a východní Evropy předznamenalo i konec samotného Sovětského svazu.

ZDROJ: The Atlantic

Miroslav Honsů

Miroslav Honsů

redaktor FTV Prima

Všechny články autora
Newsletter

Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů

Populární filmy na Prima Zoom