Bez čeho se mozek neobejde? Bez cvičení!

Cvičení není podstatné jen pro naše tělo, potřebuje ho i náš mozek. Dosud jsme však měli jen velmi matnou představu, jak přesně tento proces funguje. Antropolog David Raichlen a psycholog Gene Alexander z University of Arizona navrhli, že spojení mezi mozkem a jeho potřebou po cvičení evolučně vychází z naší minulosti sběračů a lovců. Jejich názor má základ v evolučně neurovědeckém přístupu, podle něhož má fyzická aktivita velký vliv na fungování mozku.

Cvičení v duchu evoluce

Konkrétně se vědci odkazují na evoluční vývoj, kterým jsme se vymanili ze zvířecí říše a zhruba před dvěma miliony let začali vyznávat mnohem komplikovanější způsob života; tak se dostáváme k dělbě práce a rolím lovců a sběračů. Tyto úkony byly namáhavé po fyzické i psychické stránce, evoluce tak zdokonalovala obě tyto stránky ruku v ruce. Jak řekl Raichlen, „naše fyziologie se vyvíjela, aby odpovídala zvýšené úrovni fyzické aktivity, a tyto fyziologické adaptace se netýkají jen kostí a svalů, nýbrž i mozku.“

Věda zatím stále úplně nechápe, proč našemu mozku dělá fyzická činnost dobře, ovšem důkazy jsou velmi přesvědčivé. A zmíněný evoluční pohled dává i rozumný názor na vtíravou otázku „proč“. Neoddělitelné spojení fyzické a mentální činnosti je podle autorů studie patrné například na lovení. Pro přežití skupiny se jednalo o zcela zásadní činnost, která, ač to na první pohled nemusí být zřejmé, zahrnovala spoustu kognitivních úkonů – používání paměti pro znalost cesty, vysokou míru pozornosti a obezřetnosti vůči okolí, nutnost rozhodování… Prostě žádná legrace. O nezbytnosti kontroly těla a pohybů nemluvě.

Jednoduché řešení?

Raichlen a Alexander už minulý rok zjistili, že jednotlivé části mozku jsou u lidí, kteří často běhají, spojeny hustší sítí neuronů nežli u těch, jimž pohyb nic neříká. Tím by se mohl částečně vysvětlit i mentální úpadek v pokročilém věku; tedy období, kdy fyzický pohyb rozhodně není na prvním místě. Rovnou se nabízí i potenciálně účinná intervence – více pohybu!

Autoři výzkumu dokonce přirovnávají mentální úpadek ve stáří k atrofii svalů při jejich dlouhodobém nepoužívání. Mozek a tělo se zřejmě vyvíjely v rovnováze, kterou náš současný sedavý způsob života poněkud převrátil; a ukazuje se, že to možná není dobře. Vlastně není až tak podstatné, jestli zmíněný výzkum skutečně udeřil hřebíček na hlavičku a objevil příčinu rostoucího množství mentálních problémů u starých lidí. Předkládá totiž přístup, který zřejmě nikomu z nás neuškodí – věnovat tělu i duchu stejnou pozornost. Takový způsob života se totiž nemůže nevyplatit.

Text: MS