Amerika vymýšlí robotického lovce ponorek. A bude to kus!

Od prvního velkého operačního nasazení ponorek během první světové války uplynulo už více než sto let. Role podvodní války se za tu dobu několikrát proměnila. Z ničitele zaoceánských zásobovacích plavidel se během druhé světové války stala regulérní zbraň v bitvě o severní Atlantik.

Po druhé světové válce se role ponorek jako ničitelek lodí změnila ještě více s příchodem jaderných zbraní a palubních atomových reaktorů. Ponorky se staly součástí jaderné triády a jaderného odstrašování. Nyní to vypadá, že výhody atomového věku pomalu pomíjejí. Americká DARPA proto pokukuje po menších ponorkách, pokud možno bezpilotního charakteru, které by znovu plnily spíše stíhací úlohu. Prototyp první už vzniká v oregonských loděnicích.

Jaderné ponorky v nejaderném světě

DARPA svou snahu o tvorbu ponorkového drona nové generace oznámila už před pěti lety. Americká ponorková flotila je totiž stále do značné míry zatížena érou studené války. Ačkoliv strategické ponorky mohou i dnes mít řadu uplatnění (například konceptem arsenal ship, tedy lodí disponující stovkami konvenčních řízených střel odpalitelných skoro naráz), nedostatky americké ponorkové strategie stále častěji vyplouvají na povrch.

DARPA rozhodně nevolá na poplach zbytečně. Dlouho se mluví o tom, že Čína buduje flotilu relativně menších, levnějších jaderných ponorek, proti nimž ty americké nejsou adekvátní. Během speciálních cvičení však americkou ponorkovou obranu kolem letadlové lodi poskytuje i titěrná, extrémně tichá švédská ponorka HMS Gotland, která byla speciálně sestavena pro co nejtišší plavbu. Daleko větší obavy má námořnictvo z překonání vlastních obranných bariér.

Trumfovým esem Gotlandu byl pohon bez závislosti na atmosférickém vzduchu, tzv. Air Independent Propulsion (AIP). Zatímco dříve zvládaly delší autonomní pobyt pod vodou jenom jaderné ponorky, dnes to zvládnou i nejaderná paliva, která jsou navíc teoreticky mnohem tišší. HMS Gotland je proto jakýsi podmořský ekvivalent stealth letounu – tato třída lodí je přitom stará přes dvě dekády. Právě u plavidel s AIP by se DARPA chtěla u nové ponorky nejvíce inspirovat. AIP ponorky by šlo pořídit podstatně levněji, odhaduje se, že jedno plavidlo by bylo za 20 % ceny jaderné ponorky. Díky tomu by americké námořnictvo bylo schopné udržet početní převahu. Při využití dieselových motorů mají navíc AIP ponorky mnohem snazší údržbu než ty jaderné.

Je pravda, že tyto ponorky by zřejmě měly velmi malý operační dosah – ostatně i HMS Gotland se do místa cvičiště musela přepravit nákladní lodí, nikoliv vlastním pohonem. Stávající americké jaderné ponorky naproti tomu disponují globálním dosahem, což je kvalita, které se máloco vyrovná. AIP plavidla jsou proto ideální zbraní pro regionální námořnictva, což ovšem znamená, že na ně americké námořnictvo musí být samo připraveno. Právě proto pracuje DARPA a další instituce spojené s americkým námořnictvem na unikáním konceptu ponorky nové generace, pojmenované nepříliš originálně jako Sea Hunter.

Starý nápad v novém provedení

Odlišnost Sea Hunter je viditelná hned na první pohled – jenom 40 metrů dlouhé plavidlo je totiž trimaranem. Jeho stavba má zaručit stabilitu a rychlost při hladinové plavbě. Další detaily se vyjeví posléze. Trup Sea Hunter je z ultralehkého uhlíkového materiálu tlumícího radarový odlesk. Jeho konstrukce pak hraje do karet modulárnímu designu, který umožňuje relativně snadnou úpravu lodi pro konkrétní typ mise. Mezi poslední zajímavosti patří senzorový systém kombinovaný ze sonarů, radarů i optických systémů a především fakt, že plavidlo je bezpilotní.

Cílem podvodního dronu je hledat autonomně cíle, především nepřátelské ponorky, a dle potřeby je i ničit. Sea Hunter nemá operovat sám, nýbrž v součinnosti s dalšími protiponorkovými systémy jako letouny P-8 Poseidon, námořním dronem MQ-4C Triton nebo budoucími verzemi litorálních lodí. Zpočátku bude hájit pouze pobřežní vody, teprve poté i území dále od pevniny. Právě v těchto rušných oblastech jsou nepřátelské dieselové ponorky nejnebezpečnější, protože zachytit jejich zvuk poblíž většího přístavu je skoro nemožné. Na daleké oceány se Sea Hunter zřejmě nikdy nevydá. Nedá se však vyloučit, že budoucí verze Sea Hunteru bude moct s dostatečným zázemím na mateřské lodi nebo zahraniční základně operovat i globálně tak, jako činí HMS Gotland.

Sea Hunter je momentálně už sestavován v oregonské loděnici, přičemž nejprve by měl být testován ve sladkých vodách. I když je de facto jenom čímsi mezi velkým torpédem, sonarovou bójí a dieselovou ponorkou, jakožto první skutečně bezpilotní ponorka může být Sea Hunter i počátkem nové třídy plavidel.

Ladislav Loukota