Bizarní ruské ponorky měly převážet tanky!

Sovětské námořnictvo nebylo nikdy tak mocnou silou, jakou představovala a představuje americká vojenská flota. Nicméně co se týče ponorek, pak tomu bylo právě naopak, sovětské podmořské koráby byly více než zdatným soupeřem svým amerických protějšků. Sovětský svaz měl geostrategické politické cíle a usiloval o vliv na mnoha místech světa, k tomu mu ale chyběly kapacity hladinových plavidel, ať už výsadkových či transportních nebo logistických.

Proto velení námořnictva přišlo s poněkud bizarní, ale vlastně logickou úvahou – postavit výsadkové superponorky. Sice by nemohly dosahovat kapacit hladinových výsadkových lodí, ale zase by byly méně zranitelné. Sovětské nepočetné námořní síly by stejně nemohly zajistit klasickým výsadkovým lodím dostatečnou ochranu, tedy alespoň v oblastech vzdálených od vlastního sovětského teritoria.

Projekt 748

V roce 1965 tak začal vývoj ponorky Projektu 748, která podle původních záměrů měla dostat konveční pohon. Navazovalo se na tehdy sice ještě běžící, ale nakonec neuskutečněný Projekt 664. Námořnictvo požadovalo ponorky, které by byly schopny vysazovat obojživelné jednotky i s jejich obrněnci v kterékoliv části světa, a to i na nezpevněných pobřežích. Stejně tak ale měly výsadkové jednotky nalodit na palubu a odvézt je zpět nebo na jiné působiště. A nejen to. Ponorky měly fungovat i jako logistická podpora těchto jednotek a přivážet jim munici, zásoby a veškeré vybavení.

Z vládních míst přišlo ještě onoho roku 1965 nařízení, aby konstruktéři vypracovali dva návrhy, jeden na výsadkovou ponorku s jaderným pohonem, druhý odvozený stroj měl plnit roli ponorkové minonosky. Nakonec byl vybrán návrh ponorky s velkým přetlakovým zploštělým trupem, uvnitř kterého se nacházely podélně vedle sebe tři menší, přičemž každý byl ještě rozdělen na dva prostory oddělené přetlakovými dveřmi. Tím se mělo snížit riziko ztráty ponorky při poškození hlavního trupu. Dva postranní trupy měly sloužit k přepravě techniky, střední pak obsahoval vlastní vybavení ponorky, pohonný systém a prostory pro posádku i výsadek. Oba postranní trupy byly v čelní části ponorky zakončeny otvory s výklopnými rampami, kterými technika vyjížděla ven z ponorky.

Všechny tři trupové sekce byly propojeny chodbami, aby se posádka i výsadek mohly pohybovat po všech částech ponorky. Kapacita měla činit až 1200 mužů námořního výsadku nebo dvacet výsadkových vozidel včetně plovoucích lehkých tanků s posádkami a převáženými vojáky, tedy jeden posílený prapor o 470 lidech. Hlavní výzbroj sovětských výsadkových jednotek tehdy představovaly především lehké plovoucí tanky PT-76 a obojživelné obrněné transportéry BTR-60. Zajímavé bylo, že příď ponorky i rampy s výjezdovými otvory byly konstruovány tak, že stroj mohl u pobřeží příďovou částí trupu dosednout až na dno, aniž by uvázl. To ulehčovalo výsadek, neboť příď byla stabilizovaná.

Ponorka Projektu 748 neměla být samozřejmě žádným drobečkem, na délku měla měřit 160 m (což je jen o deset méně, než mají dnešní největší ponorky světa – třída Akula pocházející z 80. let), šířka pak měla činit 21 m. Nemělo však jít jen o čistě přepravní plavidlo, počítalo se s výzbrojí v podobě čtyř torpédometů ráže 533 mm v přídi, během výsadkové operace na hladině pak měla ponorku ochránit dvojice věžiček s kanony ráže 57 mm a přenosné protiletadlové řízené rakety Strela 2. V pozdějších fázích projektu se uvažovalo i o šachtových odpalovacích silech pro protiletadlové řízené střely. Stálou posádku mělo tvořit 80 mužů a ponorka měla být schopna operovat bez jakékoliv podpory celých 80 dnů.

Práce na Projektu 748 běžely do konce 60. let, pak byl ale zrušen, i když myšlenka výsadkové ponorky nebyla zcela opuštěna. Námořnictvo nadále požadovalo univerzálnější stroj, který by vedle výsadkové role mohl fungovat i jako minonoska a transportní plavidlo nákladů.

Projekt 717

Přesně podle tohoto zadání vznikl návrh ponorky Projektu 717. Požadavky na jeho podobu vypsalo velení námořnictva v roce 1967, mělo jít tedy o univerzální stroj s jaderným pohonem pro přepravu vojáků, techniky, munice, zásob, ale i pro kladení minových polí. Podmínkou bylo, že musí mít schopnost vyslat výsadek či vyložit náklad bez nutnosti nějaké pobřežní infrastruktury. Využily se i poznatky z vývoje Projektu 748 a dalších. Technické řešení a konstrukce ponorky byly hotové v roce 1971, o rok později je pak po prostudování schválilo i velení námořnictva s několika připomínkami, například požadovalo zabudování záchranné kapsle pro posádku.

Stroj Projektu 717 byl koncipován podobně jako u Projektu 748. Velký hlavní trup v sobě ukrýval tři menší, dva pro náklad, střední pak jako technická sekce ponorky s jaderným reaktorem, výzbrojí a prostory pro osádku. Postranní trupy byly opět vybaveny vstupními otvory opatřenými rampami a měly sloužit i jako prostory pro miny, pokud ponorka plnila roli minonosky. V přídi se mělo nacházet šest torpédometů ráže 533 mm a také odpalovací schránky pro řízené protilodní střely. K výzbroji patřily i dvě věže s rychlopalnými kanony ráže 30 mm, které se při ponoření hermeticky uzavíraly.

Kapacita výsadku měla být podobná ne-li větší než u Projektu 748, tedy dvacet vozidel včetně posádek a výsadkářů nebo několik stovek vojáků. Není divu, ponorka měla na délku měřit dokonce 190 m a na šířku 23 m, což by z ní dělalo vůbec největší podmořský stroj sestrojený člověkem, který by se dokázal ponořit až do hloubky 300 m. Vyprojektovat takové monstrum nebylo tehdy nijak jednoduché, žádné počítačové modelace neexistovaly, proto vzniklo množství trojrozměrných modelů a maket, které můžete vidět i na fotografiích.

Když byl projekt v roce 1972 schválen, naplánovala se v naprosté tajnosti stavba pěti strojů, každý měl tehdy stát mezi 120 až 125 miliony rublů. Postavit jednu ponorku mělo trvat zhruba dva a půl roku. Jenže plány byla jedna věc a realita druhá. Příprava technické dokumentace trvala několik let, takže mnoho z plánovaného a projektovaného vybavení se stalo zastaralým. To by se dalo sice nahradit novějším, ale byl tu jiný problém – závody ve zbrojení.

Sovětský svaz chtěl stůj co stůj udržet paritu v kategorii strategických jaderných ponorek s mezikontinetálními střelami. V 70. letech Spojené státy zaváděly do výzbroje nové ponorky třídy Ohio s řízenými střelami Trident, na což musel Sovětský svaz odpovědět. Proto dostaly přednost obrovské raketonosné ponorky Projektu 941 třídy Akula. Kapacity sovětských loděnic a možnosti sovětské státní pokladny na víc nestačily, a tak projekt univerzálních výsadkových ponorek skončil, aniž by se začala stavět alespoň jedna z nich.