Americké bojové drony létaly už ve 2. světové válce. Japonci je považovali za kamikadze

Bezpilotní létající stroje se používají již desítky let, sloužily a slouží například jako terčové letouny nebo jako průzkumné prostředky či rušiče komunikačních kanálů atd. Ovšem jako útočné stroje se začaly prosazovat až v posledních zhruba patnácti letech. I v této roli se však drony neuplatňují poprvé, jde spíše o obnovení trendu, který se objevil už během druhé světové války, ale po jejím konci se mu nedostalo širšího uplatnění.

Televize stále u zrodu dronů

Na myšlence dálkově řízených létajících prostředků a zbraní pracovali specialisti v několika zemích už před druhou světovou válkou, ale jen v několika z nich vznikly opravdu použitelné výtvory. Známé je například nasazení německých nebo amerických řízených střel během válečných let. Už v polovině 30. let americký korvetní kapitán Delmar S. Fahrney přišel s návrhem, že by námořnictvo mohlo při svých bojových operacích využívat dálkově řízené letouny. V oné době technologie ještě nedospěly do stádia, aby mohlo být něco takového možné. Jenže už za pár let byly k dispozici radiovýškoměry a televize.

V roce 1941 proběhly v USA první testy s dálkově řízenými letouny přestavěnými z běžných typů. O rok později už námořnictvo zkoušelo bezpilotní letouny vybavené televizní kamerou, které řídili operátoři sedící v doprovodných pilotovaných strojích. Ti měli k dispozici televizní monitory, na nichž se jim zobrazovaly záběry kamer bezpilotních strojů. Cesta k bojovým dronům byla volná. Na začátku roku 1943 proto americké námořnictvo odstartovalo projekt Option, v rámci něhož měl vzniknout útočný bezpilotní letoun. Úkol by svěřen společnosti Interstate Aircraft and Engineering Corporation a objednávka zněla na dva prototypy a sto sériových kusů. Firma při stavbě letounu označeného jako TDR-1 vycházela s testovacího stroje TDN firmy Naval Aircraft Factory, který vznikl na objednávku námořnictva o něco dříve.

A že nešlo jen o nějaké koketování s novým druhem zbraně, svědčí fakt, že námořnictvo vytvořilo jednotku Special Task Air Group 1 (STAG-1) rovnou se dvěma letkami. Prototypy TDR-1 začala STAG-1 testovat v srpnu 1943 v Michiganu a z paluby letadlové lodě USS Sable. Rok na to se přestěhovala do Kalifornie. Velení námořnictva plánovalo zřízení až 18 letek, které by dostaly k dispozici přes 160 řídících letounů TBM-1C Avenger a kolem tisíce TDR-1. Jenže vývoj nového zbraňového komplexu nebyl snadný, technické potíže a testování se protahovaly. Navíc válečná situace se změnila a s ní i priority námořního velení. Důsledek se projevil v objednávce pouze na 300 strojů.

Do konce války bylo postaveno ale jen 189 letounů TDR-1. Jeden z nich si v druhé polovině roku 1943 na testování zapůjčila i americká armáda a přidělila mu kódové označení XBQ-4. Armádní technici letoun několikrát dokonce modifikovali, ale velení nakonec zájem o tento typ zbraně neprojevilo.

Jednoduchý letoun ale složitý bojový systém

Konstrukčně byl TDR-1 velmi jednoduché letadlo, které do vínku dostalo běžné komerční motory Lycoming určené především pro sportovní stroje. Rozpětí křídel činilo více než 14 m, prázdná hmotnost TDR-1 měla hodnotu 2700 kg, stroj dosahoval maximální rychlosti 225 km/h a palivová soustava mu dávala dolet 685 km. Svou podstatou se tedy mohl počítat spíše ke sportovním či turistickým letounům, a to i konstrukcí. V době, kdy kovy patřily ke strategickým materiálům, museli tvůrci použít především dřevo. Není tedy překvapující, že se na výrobě TDR-1 podíleli i výrobci z jiných odvětví, jako například firma na hudební nástroje Wurlitzer a továrna na kola Schwinn.

I když byl TDR-1 bezpilotním letounem, v trupu se nacházela kabina pro pilota. Při přeletech z místa na místo nebo při některých testech bylo levnější a snazší, aby stroj ovládal pilot, nikoliv operátor z řídícího avengeru. Před bojovým nasazením však technici z trupu sejmuli průhledný překryt kabiny a nahradili jej plochým krycím plechem. TDR-1 měl pevný podvozek, který bylo možné za letu odhodit. V přídi byla nainstalována TV kamera a řídící prvky letounu byly napojeny na elektrickou kontrolní aparaturu. Operátor pak z doprovodného letounu pomocí radiových impulsů tuto aparaturu ovládal a díky televiznímu obrazu měl letoun pod kontrolou. I přes svou subtilnost a relativně malé výkony, mohl TDR-1 pod svým trupem na závěsnících nést až 900 kg bomb nebo jedno námořní torpédo.

DP