Americké bojové drony létaly už ve 2. světové válce. Japonci je považovali za kamikadze

Drony II. sv. valky - 1 Zdroj: Wikimedia Commons

Bezpilotní létající bojové prostředky lidově zvané drony se staly fenoménem moderních bojišť. Mnohým laikům se tedy zdá, že jsou výdobytkem nejnovějšího technologického vývoje. Není tomu tak.

Bezpilotní létající stroje se používají již desítky let, sloužily a slouží například jako terčové letouny nebo jako průzkumné prostředky či rušiče komunikačních kanálů atd. Ovšem jako útočné stroje se začaly prosazovat až v posledních zhruba patnácti letech. I v této roli se však drony neuplatňují poprvé, jde spíše o obnovení trendu, který se objevil už během druhé světové války, ale po jejím konci se mu nedostalo širšího uplatnění.

Televize stále u zrodu dronů

Na myšlence dálkově řízených létajících prostředků a zbraní pracovali specialisti v několika zemích už před druhou světovou válkou, ale jen v několika z nich vznikly opravdu použitelné výtvory. Známé je například nasazení německých nebo amerických řízených střel během válečných let. Už v polovině 30. let americký korvetní kapitán Delmar S. Fahrney přišel s návrhem, že by námořnictvo mohlo při svých bojových operacích využívat dálkově řízené letouny. V oné době technologie ještě nedospěly do stádia, aby mohlo být něco takového možné. Jenže už za pár let byly k dispozici radiovýškoměry a televize.

V roce 1941 proběhly v USA první testy s dálkově řízenými letouny přestavěnými z běžných typů. O rok později už námořnictvo zkoušelo bezpilotní letouny vybavené televizní kamerou, které řídili operátoři sedící v doprovodných pilotovaných strojích. Ti měli k dispozici televizní monitory, na nichž se jim zobrazovaly záběry kamer bezpilotních strojů. Cesta k bojovým dronům byla volná. Na začátku roku 1943 proto americké námořnictvo odstartovalo projekt Option, v rámci něhož měl vzniknout útočný bezpilotní letoun. Úkol by svěřen společnosti Interstate Aircraft and Engineering Corporation a objednávka zněla na dva prototypy a sto sériových kusů. Firma při stavbě letounu označeného jako TDR-1 vycházela s testovacího stroje TDN firmy Naval Aircraft Factory, který vznikl na objednávku námořnictva o něco dříve.

A že nešlo jen o nějaké koketování s novým druhem zbraně, svědčí fakt, že námořnictvo vytvořilo jednotku Special Task Air Group 1 (STAG-1) rovnou se dvěma letkami. Prototypy TDR-1 začala STAG-1 testovat v srpnu 1943 v Michiganu a z paluby letadlové lodě USS Sable. Rok na to se přestěhovala do Kalifornie. Velení námořnictva plánovalo zřízení až 18 letek, které by dostaly k dispozici přes 160 řídících letounů TBM-1C Avenger a kolem tisíce TDR-1. Jenže vývoj nového zbraňového komplexu nebyl snadný, technické potíže a testování se protahovaly. Navíc válečná situace se změnila a s ní i priority námořního velení. Důsledek se projevil v objednávce pouze na 300 strojů.

Do konce války bylo postaveno ale jen 189 letounů TDR-1. Jeden z nich si v druhé polovině roku 1943 na testování zapůjčila i americká armáda a přidělila mu kódové označení XBQ-4. Armádní technici letoun několikrát dokonce modifikovali, ale velení nakonec zájem o tento typ zbraně neprojevilo.

Jednoduchý letoun ale složitý bojový systém

Konstrukčně byl TDR-1 velmi jednoduché letadlo, které do vínku dostalo běžné komerční motory Lycoming určené především pro sportovní stroje. Rozpětí křídel činilo více než 14 m, prázdná hmotnost TDR-1 měla hodnotu 2700 kg, stroj dosahoval maximální rychlosti 225 km/h a palivová soustava mu dávala dolet 685 km. Svou podstatou se tedy mohl počítat spíše ke sportovním či turistickým letounům, a to i konstrukcí. V době, kdy kovy patřily ke strategickým materiálům, museli tvůrci použít především dřevo. Není tedy překvapující, že se na výrobě TDR-1 podíleli i výrobci z jiných odvětví, jako například firma na hudební nástroje Wurlitzer a továrna na kola Schwinn.

I když byl TDR-1 bezpilotním letounem, v trupu se nacházela kabina pro pilota. Při přeletech z místa na místo nebo při některých testech bylo levnější a snazší, aby stroj ovládal pilot, nikoliv operátor z řídícího avengeru. Před bojovým nasazením však technici z trupu sejmuli průhledný překryt kabiny a nahradili jej plochým krycím plechem. TDR-1 měl pevný podvozek, který bylo možné za letu odhodit. V přídi byla nainstalována TV kamera a řídící prvky letounu byly napojeny na elektrickou kontrolní aparaturu. Operátor pak z doprovodného letounu pomocí radiových impulsů tuto aparaturu ovládal a díky televiznímu obrazu měl letoun pod kontrolou. I přes svou subtilnost a relativně malé výkony, mohl TDR-1 pod svým trupem na závěsnících nést až 900 kg bomb nebo jedno námořní torpédo.