16. února 2017 06:00

Americká tanková bestie měla drtit nacisty, ale nestihla to

Druhá světová válka byla svědkem mnoha tankových experimentů i zrodu několika tankových legend. Ale tehdy vznikly i stroje, které přes svou pozoruhodnost skončily v propadlišti dějin.

Druhá světová válka přinesla největší a nejrychlejší technologický posun v konstrukci tanků za celé 20. století. Na jejím začátku měly armády ve výzbroji jen pár tun vážící „tančíky“, na konci už se po bojištích pohybovala několik desítek tun těžká monstra.

K nejznámějším patří především německé tanky a bojová vozidla nejrůznějšího určení. Ale i na spojenecké straně vzniklo několik neméně pozoruhodných konstrukcí, které se dokonce uplatnily i v boji. Zasáhnout do války se však už nepodařilo americkému supertěžkému tanku T28.

Kladivo na Siegfriedovu linii

Už v roce 1943 velení americké armády začalo uvažovat o stavbě těžkého tanku, který by se mohl po invazi do Evropy postavit německým těžkým tankům a samohybným houfnicím. Ale nejen to. K porážce Německa bylo nutné překonat tzv. Siegfriedovu linii na německo-francouzské hranici a pás dobře bráněné pevnostní soustavy měly prolomit právě těžké tanky. Na začátku března 1944 byly upřesněny požadavky na supertěžký tank a armáda zadala jeho projektování a stavbu společnosti Pacific Car and Foundry Company.

Výzbroj nového tanku měl tvořit těžký kulomet Browning M2 ráže 12,7 mm, který měl sloužit jako protiletadlová zbraň, ale především kanon T5E1 ráže 105 mm s hlavní o délce 65 ráží, tedy něco málo přes 6,5 m. Na tehdejší dobu to byla mohutná zbraň s dostřelem až 19 km a úsťovou rychlostí granátu 1130 m/s. Zvláštností ale bylo, že tank neměl mít klasickou otočnou věž, kanon být zabudován přímo do korby tanku, a tudíž měl mít omezený pohyb. Elevace hlavně činila +50 až -5 stupňů, do stran se pak mohla natáčet 10 stupňů doprava od osy tanku a 11 stupňů doleva.

Toto kasematní řešení umístění hlavní zbraně je charakteristické především pro samohybné houfnice či stíhače tanků. Proto také bylo ještě před dokončením prototypu označení změněno z těžkého tanku T28 na samohybné dělo T95. Jenže stroj svých charakterem nezapadal ani do kategorie samohybných děl. Americká samohybná děla té doby disponovala jen lehkým nebo žádným pancéřováním, ale T28/T95 měl velmi silný pancíř. Na začátku roku 1945 tak bylo schváleno definitivní označení supertěžký tank T28, a tím vlastně vytvořena nová kategorie ve výzbroji americké armády.

Obrovský a těžký tank

Označení supertěžký tank bylo oprávněné. T28 totiž vážil 86 tun, na délku měřil mírně přes 11 m, šířka byla 4,39 m a na výšku měl 2,84 m. O mohutnosti stroje svědčí tloušťka čelního pancéřování korby, to mělo 300 mm oceli. Spodní část tanku a pláty kryjící pásy měly tloušťku 100 mm a zadní části korby tanku tvořily ocelové pláty o tloušťce 64 mm. Takovéto monstrum by se na normálních pásech často bořilo do terénu, proto tank dostal hned dva páry pojezdových pásů, čímž se snížil tlak na podložku a váha tanku se lépe rozprostřela. V případě potřeby se daly vnější pásy sejmout a upevnit za tank, což mělo zjednodušovat přepravu.

Posádku tvořily tři až čtyři muži, tedy přes obrovské rozměry a váhu šlo po taktické stránce vlastně o normální tank. Ostatně části mechanizace a systému pohonu byly převzaty ze středního tanku T23. Jako pohon sloužil benzínový osmiválec Ford GAF V8 o výkonu 373 kW, ovšem na takové monstrum to bylo málo, proto se také T28 mohl pohybovat maximálně rychlostí 13 km/h. Ale naopak spotřeba byla enormní, takže dojezd tanku činil jen 120 km.

Do války nezasáhl a ještě se ztratil

I když se v roce 1943 plánovala výroba několika desítek kusů T28, nakonec vznikly jen dva prototypy. Ty byly dokončeny na jaře 1945, tedy příliš pozdě, aby se sériové T28 mohly postavit tváří tvář nacistickým Tigerům (Panzerkampfwagen VI Tiger ) a Pantherům (Panzerkampfwagen V Panther). Nicméně se podrobily mnohým zkouškám v testovacích centrech v Aberdeenu a Fort Knoxu. Testovací program běžel až do roku 1947. Už po kapitulaci Japonska bylo jasné, že se supertěžké tanky do výzbroje americké armády nedostanou, ale T28 posloužily k testování výdrže nejrůznějšího tankového vybavení i výzbroje. Získané zkušenosti pak byly uplatněny při konstrukci konvenčních těžkých tanků T29 a T30.

Konec obou T28 byl rozdílný. Jeden prototyp skončil ve šrotu, když byl během zkoušek těžce poškozen. Vyhořel mu totiž motor a oprava by nebyla rentabilní. Druhý prototyp měl poněkud zajímavější osud. Po ukončení projektu jako by zmizel, nikdo nevěděl, kde skončil a mělo se za to, že i on skončil jako hromádka šrotu v hutích. Ale v roce 1974 byl náhodně objeven v odlehlé části základny Fort Belvoir ve Virginii mezi harampádím a vyřazenou technikou. Nejdříve byl vystaven v Pattonově muzeu, ale od roku 2011 je součástí výstavní expozice na základně Fort Benning v Georgii.

Text: DP

redakce Prima Zoom

redakce magazínu Prima Zoom

Všechny články autora

Populární filmy na Prima Zoom