Oživit vymřelé druhy je hrozba, varují vědci. Jurský park by byl proti tomu jen maličkost

Nejčastěji se v debatě o oživování různých druhů zvířat mluví o mamutech, přitom jde o jeden z nejabsurdnějších nápadů vůbec.

Mamuti? A nějaká jiná hloupost by nebyla?

Podle posledních studií byli poslední mamuti již zcela degenerovaní tvorové, kteří téměř ztratili čich a nebyli často ani schopní se rozmnožovat – mohlo za to omezení jejich počtu a křížení mezi příbuznými. To omezilo genetickou variabilitu natolik, že se z mamutů přežívajících v izolaci na Wrangelově ostrově stali genetičtí zoufalci. A takové tvory bychom chtěli přivést zpět?

Země se současně vyvíjí směrem, který by mamutům zcela jistě nevyhovoval. Tito chobotnatci žili v době ledové, současná oteplující se planeta, kde už se rozpouští i permafrost, by pro ně prakticky jistě byla velmi nevhodným místem.

Navíc ekologická nika, kterou mamuti vyklidili, je už dávno obsazená jinými druhy – vypustit mamuty do volné přírody by se asi nikdo neodvážil. A kdyby žili jen v zajetí, asi by jejich oživení nemělo příliš smysl.

Zebra nebo vakovlk

Mnohem realističtější a rozumnější myšlenkou je snažit se oživit některé druhy, které vyhubil až člověk, současně by to bylo velmi společensky zodpovědné – co člověk zničil, měl by se snažit napravit. Mohlo by se jednat například o zebru kvaggu, holuba stěhovavého, dronte mauricijského anebo třeba slavného vakovlka – všechna tato zvířata mají v dnešních ekosystémech větší pravděpodobnost, že „zapadnou“ než monstrózní mamuti.

Oživením k vyhubení

Vědci, kteří by vyvolené zvíře oživili, by však narazili na stejný problém, jako nastal u mamutů – pokud by nebylo oživeno dostatečné množství geneticky odlišných příslušníků stejného druhu, začaly by další generace rychle degenerovat. A dnešní techniky na úpravu genetického materiálu ještě zdaleka nejsou tak pokročilé, aby uměly DNA upravit nebo změnit tak, aby byla životaschopná – byť poslední úspěchy editační metody CRISPR jsou opravdu pozoruhodné.

I kdyby se povedlo oživit dostatečné množství zvířat, stále by zůstávala otázka, co s nimi. Vypuštění do volné přírody nepřichází v úvahu – zvířata jsou buď pro současné ekosystémy tak nevhodná, že by prostě rychle vymřela, anebo by, díky izolaci časem, byla naopak ničitelem takového ekosystému. Zřejmě by to dopadlo podobně, jako když se do volné přírody na ostrovech v Oceánii dostaly kočky – zlikvidovaly většinu druhů ostatních zvířat.

Oživená zvířata by tedy zřejmě zůstala za cenu gigantických nákladů izolovaná někde ve výzkumných ústavech, kde by na nich vědci prováděli po desítky generací výzkum. V nejlepším možném případě by se kvaggy, vakovlci nebo blbouni mohli vyskytovat v nějakých specializovaných zoologických zahradách – v tomto případě by však šlo spíš o nějaké zábavní parky, zoologickou hodnotu by to totiž nemělo žádnou. Zvířata by tam zůstala zavřená po celý život uvězněná bez sebemenší šance, že by se jejich potomci mohli snad vrátit do přírody.

Podle etických expertů je dalším argumentem proti oživování vymřelých druhů zvířat cena takového procesu. Právě před tím varovala studie profesora Hugha Possinghama z University of Queensland. Jeho tým spočítal, že z ekonomického hlediska se nevyplatí znovupřivádět na svět vůbec žádná zvířata – náklady jsou nesmyslně vysoké. Například odhadované náklady na oživení mamutů se pohybují kolem 12 miliard dolarů. Nebylo by tedy výhodnější vložit takové sumy na záchranu zvířat, která ještě žijí, než peníze vyhodit na nesmyslné experimenty – jen proto, že pár ekonomických investorů ochotných do takového podniku vložit kapitál vidělo Jurský park – ale nepoučili se z něj?

Text: MK