Mary Celeste: Opuštění nejslavnější lodi duchů je dodnes velkou záhadou

Britská briga Dei Gratia se nacházela 5. prosince 1872 asi 400 námořních mil východně od Azorských ostrovů, když její posádka spatřila loď samovolně unášenou vlnami na neklidném moři. Kapitán David Morehause vzápětí s údivem zjistil, že je neřízenou lodí americká brigantina Mary Celeste, která vyplula z New Yorku osm dní před ním a měla tou dobou už dávno být v Janově. Morehause změnil kurs, aby lodi nabídl pomoc.

Největší záhady historie: Bermudský trojúhelník, Voynichův rukopis, Tunguzská událost, Ďatlovova výprava, Atlantida

K Mary Celeste byl vyslán člun, jehož posádka vstoupila na palubu. Muži objevili v podpalubí poházené lodní mapy a v kajutách byly osobní věci členů posádky. Jediný záchranný člun, který Mary Celeste měla, byl pryč a jedna ze dvou vodních pump byla rozebraná. Na dně lodi šplouchal metr vody, náklad 1701 sudů denaturovaného alkoholu byl netknutý. Na palubě byly zásoby jídla a vody na šest měsíců, nebyl zde ale nikdo, kdo by je mohl konzumovat.

Takto se zrodila jedna z nejpodivnějších záhad v historii mořeplavby. Co se stalo s deseti lidmi, kteří se plavili na Mary Celeste? Po mnoho desetiletí nedostatek prokazatelných faktů přiživoval spekulace o tom, co se na palubě lodi odehrálo. Vyrojily se nejrůznější teorie od vzpoury přes útok pirátů nebo mořských příšer až po zabijácké vodní víry.

Sir Arthur Conan Doyle například ve své povídce Výpověď J. Habakuka Jephsona z roku 1884 inspirované záhadou Mary Celeste vsadil na pomstychtivého bývalého otroka, zatímco Béla Lugosi ve filmu Záhada Mary Celeste z roku 1935 sehrál roli vraždícího námořníka. Bez ohledu na domněnky a ničím nepodložené teorie se dokumentaristka Anne MacGregorová pokusila v roce 2007 s pomocí dnešních námořních technologií a nově objevených dokumentů sestavit nejpravděpodobnější scénář toho, co se na palubě opuštěné lodi vlastně stalo.

Poslední plavba Mary Celeste

Loď vyplula na svou osudovou plavbu 7. listopadu 1872 s posádkou sedmi námořníků v čele s kapitánem Benjaminem Spoonerem Briggsem, kterého doprovázela jeho manželka Sarah a jejich dvouletá dcera Sophia. Loď o výtlaku 282 tun se dva týdny probíjela bouřlivým počasím až k Azorským ostrovům, kde byl také 25. listopadu v 5 hodin ráno učiněn poslední zápis do lodního deníku.

O deset dnů později Mary Celeste zahlédla a prozkoumala posádka Dei Gratia a její námořníci ji poté dopravili na 800 mil vzdálený Gibraltar. Zde se sešel soud britské admirality, aby posoudil okolnosti nálezu Mary Celeste a rozhodl, zda mají její zachránci nárok na výplatu odměny. Generální prokurátor Frederick Solly-Flood nicméně kvůli podezření z podvodu zahájil vyšetřování, které po třech měsících dospělo k rozhodnutí, že se posádka Dei Gratia ničeho špatného nedopustila.

Zachránci tak dostali odměnu, ovšem jen ve výši jedné šestiny ze 46 000 dolarů, na které byla loď s nákladem pojištěna. Úřady stále nebyly stoprocentně přesvědčeny o čestných úmyslech posádky Dei Gratia, což spolu s okolnostmi nalezení Mary Celeste vyvolalo nejrůznější spekulace.

Zatracený alkohol

McGregorová se ve svém pátrání pokusila použít moderní forenzní metody vyšetřování, přestože sama přiznala, že u historických případů „existují zjevná omezení“. Při rozplétání záhady se soustředila na to, co se zcela jistě nestalo.

Snadno vyloučit se daly spekulace o útoku mořských příšer. Stav lodi, která byla nalezena netknutá a s kompletním nákladem v podpalubí, také vylučuje piráty. Podle další teorie, která vznikla už v 19. století, se posádka opila alkoholem z podpalubí a vzbouřila se. Potomci zmizelých členů posádky, s nimiž McGregorová mluvila, ale takovou možnost vyloučili.

Další rozšířená teorie předpokládala, že alkoholové výpary v horkém podnebí u Azorských ostrovů expandovaly a tlak vyrazil hlavní poklop do podpalubí. Posádka pak z obavy z následné exploze loď ve spěchu opustila. Jenže posádka Dei Gratia našla hlavní poklop netknutý a na palubě nebyly cítit žádné alkoholové výpary.

Faktem je, že devět sudů s alkoholem z celkových 1701 bylo prázdných. Jak ale dokumentaristka zjistila, oněch devět sudů bylo vyrobeno z červeného dubu, který je na rozdíl od bílého dubu, z něhož byl zbytek sudů, více porézní a tudíž náchylnější na protékání.

Postava vraždícího námořníka, kterého si v roce 1935 zahrál Béla Lugosi, vycházela ze skutečných členů posádky Mary Celeste, německých bratrů Volkerta a Boye Lorenzenových, jejichž osobní věci se jako jediné na palubě nenašly. Jak ale zjistila McGregorová, oba námořníci přišli o svůj majetek při ztroskotání, k němuž došlo už dříve v roce 1872.

Opustit loď!

Když dokumentaristka vyloučila vše, co se nestalo, zaměřila se na to, co se stát mohlo. Opuštění lodi na volném moři je tou poslední věcí, kterou může kapitán nařídit a posádka provést. Opravdu ale kapitán Briggs takový rozkaz vydal, a pokud ano, tak proč?

Jeho loď byla rozhodně způsobilá k plavbě po moři – námořníci z Dei Gratia se na ní po jejím prozkoumání i přes vodu v podpalubí bez problémů plavili. Žádné vodítko nenabízí ani minulost kapitána Briggse. McGregorová navštívila jeho rodné město Mariona v Massachusetts, kde se setkala s potomky Arthura Briggse, tehdy 7letého syna, kterého po sobě kapitán zanechal. Briggs byl podle všeho zkušený kapitán, který se nikdy nedopustil něčeho iracionálního.

K opuštění lodi ale musel mít Briggs opravdu pádný důvod. Měl koneckonců na palubě vlastní rodinu včetně dvouleté dcery.

McGregorová se tedy zaměřila na to, co se stalo mezi dvěma důležitými body v záhadné historii lodi. Prvním z nich byl poslední záznam v lodním deníku, z něhož vyplývá, že se loď 25. listopadu nacházela šest mil (asi deset kilometrů) a na dohled od azorského ostrova Santa Maria. O deset dnů později se už ale Mary Celeste pohupovala na moři 400 mil východně od ostrova. Mohla tak daleko sama driftovat?

Odpověď na tuto otázku poskytla analýza dat o teplotě vody a rychlosti a směru větru zaznamenávaných od roku 1784 až do současnosti, které shromažďuje databáze ICODAS. S použitím dalších technik dospěla McGregorová k tvrzení, že se loď skutečně pohybovala deset dnů bez posádky. Kapitán podle ní nařídil opustit Mary Celeste pravděpodobně v okamžiku, kdy byla na obzoru vidět jediná pevná země na stovky mil daleko. Došlo k tomu nejspíš hned ráno 25. listopadu krátce po zaznamenání poslední polohy lodi.

Zajímavé skutečnosti se ale objevily při zkoumání záznamů v deníku, které datu pravděpodobného opuštění lodi předcházely. Samotný deník se ztratil už někdy v roce 1885 a McGregorová tak vycházela z poznámek vyšetřovatele Fredericka Solly-Flooda. Podle nich a při srovnání s údaji z databáze ICODAS se zdá, že se Mary Celeste ve skutečnosti nacházela 120 mil západněji, než se kapitán Briggs domníval. Způsobit to mohl například vadný chronometr.

Den před dosažením Azor navíc Briggs změnil kurs na sever, možná ve snaze najít útočiště – brigantina se znovu potýkala s rozbouřeným mořem a větrem o rychlosti 65 km/h. Přesto by vadný chronometr nebo rozbouřené moře nepřiměly zkušeného kapitána opustit loď. Byl tu ještě jiný důvod?

Záhada pokračuje

McGregorová zjistila, že Mary Celeste při své předchozí plavbě vezla náklad uhlí a že loď poté prodělala rozsáhlé úpravy. Uhelný prach a úlomky po rekonstrukci mohly vyřadit z provozu lodní pumpy, což by vysvětlovalo, proč byla jedna z nich rozebraná. S nefunkčními pumpami neměl Briggs přehled o tom, kolik vody je v podpalubí, které bylo navíc plné nákladu.

V situaci, kdy loď zápasila s velkými vlnami, kdy posádka opožděně spatřila kýžené ostrovy a kdy nebylo možné vyhodnotit, zda se loď udrží na hladině, mohl kapitán Briggs s největší pravděpodobností vydat rozkaz k opuštění lodi.

Logickou a zároveň vtíravou otázkou pak zůstává, proč záchranný člun nedokázal k ostrovům dorazit a proč se po něm nenašlo ani stopy. Ať už se díky bouři a mořským proudům příliš vzdálil, nebo se dokonce převrhl a potopil, nikdy se na azorském pobřeží nenašla jediná známka o osudu posádky Mary Celeste. I kdybychom tedy souhlasili se závěry dokumentaristky Anne MacGregorové, do úplného objasnění záhady přece jen cosi podstatného zbývá…