Vymítače ďábla inspiroval „skutečný“ boj se Satanem. Proběhlo dvacet děsivých rituálů, film do nich leccos přidal
Horor Vymítač ďábla (1973), který získal dva Oscary a čtyři Zlaté glóby, se stal naprostou klasikou žánru. V době natáčení tvůrci čelili výhružkám od náboženských fanatiků, po dokončení byl film v některých městech zakázán. Tam, kde ho diváci mohli vidět, s pocitem na zvracení prchali z kina a omdlévali hrůzou.
Jeden z Oscarů, které film Vymítač ďábla (The Exorcist) získal, byl pro Williama Petera Blattyho. Do podoby filmového scénáře adaptoval vlastní román, k jehož napsání ho přivedl děsivý příběh, který se odehrál v roce 1949.
Psychiatři nepomohli
V tisku se používaly pseudonymy Ronald Doe nebo Ronald Mannheim, skutečné příjmení klíčového chlapce však bylo Hunkeler. Vyrůstal v německo-americké rodině na předměstí Washingtonu, D.C. Měl blízko ke své tetě, která se zabývala spiritismem, a učil se od ní komunikovat s dušemi zemřelých. Krátce po její smrti, v lednu 1949, začaly třináctiletého Ronalda pronásledovat podivné zvuky a vize. Slyšel škrábání, které jako by vycházelo z podlahy nebo zpoza zdí. Viděl ze zdí kapat vodu. Tvrdil, že se jeho postel hýbe. Rodiče byli zděšení jeho zvláštním chováním. Dny byly klidné, v noci však dostával záchvaty. Upadal do stavu podobného transu, křičel, vydával hrdelní zvuky a po celém těle se mu objevovaly škrábance a krvavé šrámy. Rodiče hledali radu u různých odborníků. Mluvili s lékaři, psychiatry i místním luteránským pastorem, který napsal do parapsychologické laboratoře. Nikdo jim nedokázal pomoct.
První pokus o vymítání selhal
Jedinou nadějí se zdálo být vymítání ďábla. Jako první se o to pokusil místní katolický kněz E. Albert Hughes v únoru 1949. Připoutal chlapce k posteli a začal recitovat náboženské texty. Ronaldovi se ale podařilo vyrvat z matrace kus pružiny, kterou kněze seknul do ramene, a tím vymítání skončilo.
O pár dní později se na chlapcově těle objevily jizvy ve tvaru slova LOUIS, což matka brala jako znamení, že mají odjet hledat pomoc k příbuzným do St. Louis. Sestřenice je spojila s otcem Walterem H. Halloranem a reverendem Williamem Bowdernem, kteří se dohodli, že s pomocí několika asistentů provedou na Ronaldovi proces vymítání.
Přečtěte si také: Tři Ježíšové a posedlý psycholog: Neetický výzkum si vysloužil ostrou kritiku
Na začátku března 1949 se shromáždili v domě rodiny na Roanoke Drive. Viděli, jak se na chlapcově těle objevují škrábance, aniž by pohnul rukou. Slyšeli hrdelní zvuky. Byli svědky toho, jak se jeho postel sama pohnula. Jak v jeho přítomnosti létaly vzduchem předměty. Když Ronaldovi ukázali nějaký posvátný předmět, popadal ho vztek.
Co ve filmu nebylo
Všechny tyto detaily Blatty zakomponoval do své knihy. Dělo se toho ale víc. Bowdern údajně zahlédl na chlapcově hrudi škrábance ve tvaru X, které si vyložil jako číslo 10, tedy počet démonů, jimiž je Ronald posedlý. Jindy pozoroval šrámy v podobě vidlí, které od chlapcových stehen pokračovaly až ke kotníkům.
Jedné březnové noci se chlapcův stav zhoršil. Pomočil celou postel a křičel na kněze nadávky. Rodiče se rozhodli převézt ho do nemocnice, kde kněží pokračovali ve vymítání. Celkem provedli dvacet rituálů.
Na velikonoční pondělí 18. dubna se Ronald probudil se záchvatem. Křičel, že s ním Satan bude navždy, a mumlal latinské fráze. Kněží na něj položili svaté relikvie, kříže a růžence. Ve 22:45 vzývali svatého Michala, aby se Satanem bojoval o chlapcovu duši a ďábla z jeho těla vyhnal. O sedm minut později se Ronald probral z transu a řekl: „Je pryč.“ Vyprávěl, že měl vizi, v níž svatý Michal na bojišti poráží Satana. Podle Bowderna a Hallorana poté chlapcovo znepokojivé chování ustalo. A už se nevrátilo.
Film Vymítač ďábla by nikdy nevznikl, kdyby v srpnu 1949 v deníku The Washington Post nevyšel článek o úspěšně provedeném exorcismu. Text ale nezmiňoval podrobnosti, ani chlapcovo jméno (ani pseudonym). O případu se znovu začalo psát až poté, co Blatty v roce 1971 vydal svůj román. O Ronaldovi se dozvěděl od svého univerzitního profesora a kněze. Při psaní se opřel o neoficiální deníky Bowderna a Hallorana. Následný film, jehož hrdinkou je dvanáctiletá Regan, přinesl památné scény, jako je zvracení zelené hmoty, masturbace s krucifixem nebo protočení hlavy kolem dokola. Nic z toho se ale při Ronaldových záchvatech nedělo.
Oficiální potvrzení nepřišlo
Ronald pak prožil normální život, údajně se oženil a svého prvního syna pojmenoval Michael na počest světce, který zachránil jeho duši. Stal se inženýrem a nechal si patentovat technologii, díky níž panely raketoplánu odolávají extrémnímu horku. Prací v NASA přispěl k vesmírným misím Apollo. Zemřel v roce 2020 ve věku 84 let.
Nemocniční pokoj, ve kterém probíhalo vymítání, personál po rituálech zapečetil. Nemocnice po letech ukončila provoz a v roce 1978 byla zbourána. Dům na Roanake Drive stále stojí. Noví majitelé ho koupili v roce 2005 i s legendou o Satanovi.
V roce 1993 vydal Thomas B. Allen knihu Posedlý, pro níž čerpal informace z podrobných záznamů, které si kněží vedli. Spisovatel tvrdí, že není možné definitivně doložit, zda byl Ronald Doe skutečně posedlý zlými duchy. Halloran podle něj před svou smrtí v roce 2005 „vyjádřil skepsi ohledně možných paranormálních jevů“. Allen s Halloranem vedl rozhovor a požádal ho o prohlášení, kterým by potvrdil chlapcovu posedlost. „Ne, to oficiálně potvrdit nemůžu. Nikdy jsem k tomu nedal jasné stanovisko, protože jsem se na to necítil kvalifikovaný,“ odpověděl kněz.
Zdroj: The Guardian, ATI
Video, které jste mohli minout: Pokus o sestřelení UFO: Raketa se od objektu jen odrazila, kongresman ukázal záznam
Alena Gurin Stará
redaktorka FTV Prima, COOL & ZOOM
Nenechte si ujít novinky Prima Zoom!
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
