Starý indický epos zachytil cestu vesmírem. Objevují se v něm aktuální vědecké poznatky
Vetřelci dávnověku S14 (10) – Král Revaita
Astronomické jevy zřejmě nikdy nepřestanou být fascinující, stejně jako staré mýty, které jakoby odrážely současné vědecké poznatky. Mezi ně patří kapitola z nejznámějšího indického eposu.
Staroindický epos Mahábhárata patří k nejrozsáhlejším světovým textům (obsahuje kolem 110 000 dvojverší) a jeho vznik se datuje přibližně od 4. století př. n. l. do 4. století n. l., kdy se k původnímu příběhu napojovaly další části. Součástí rozsáhlého eposu je také příběh krále Revaity. Ten nemohl najít vhodného nápadníka pro svou dceru Revati, a tak se i s ní vypravil do nebeské říše za stvořitelem Brahmou.
Snímek z filmu Interstellar - ilustrační foto Zdroj: ČTK / Profimedia.cz
Hinduistický bůh Brahmá Zdroj: ČTK / Profimedia.cz
Mahábhárata patří k nejcennějším indickým textům Zdroj: ČTK / Profimedia.cz
Tělesu cestujícímu rychlostí světla ubíhá čas pomaleji Zdroj: ČTK / Profimedia.cz
Mezihvězdné cestování znamená vstoupit do jiné časové roviny Zdroj: ČTK / Profimedia.cz
Snímek z filmu Interstellar - ilustrační foto Zdroj: ČTK / Profimedia.cz
Hinduistický bůh Brahmá Zdroj: ČTK / Profimedia.cz
Mahábhárata patří k nejcennějším indickým textům Zdroj: ČTK / Profimedia.cz
Tělesu cestujícímu rychlostí světla ubíhá čas pomaleji Zdroj: ČTK / Profimedia.cz
Mezihvězdné cestování znamená vstoupit do jiné časové roviny Zdroj: ČTK / Profimedia.cz
Když před Brahmu předstoupil se seznamem možných ženichů a požádal jej o radu, bůh se mu vysmál s tvrzením, že všichni nápadníci na seznamu jsou už dávno mrtví. Nicméně mu poradil jméno vhodného muže, jehož na Zemi v současnosti najde. Když se Revaita a Revati vrátili zpět, zjistili, že během jejich krátké návštěvy v nebeském paláci na Zemi ve skutečnosti uplynula staletí.
Čtěte také: Ve vesmíru nejsme sami. Myslí si to stále více vědců, už máme dost možností, jak to zjistit
Revaitova cesta vesmírem
Kapitola jako by se opírala o poznatky, k nimž vědecká obec došla o více jak 1500 let později. Motiv času ubíhajícího jinak na Zemi a jinak v „nebeské říši“ je totiž zároveň dobře popsaným jevem, známým jako dilatace času. Ta postihuje objekty, které se pohybují velkou rychlostí nebo jsou v silnějším gravitačním poli. Rychlost a vzdálenost od gravitačního pole mají určitý vliv na plynutí času, jak v roce 1971 prokázal Hafeleův-Keatingův experiment. Centrem pokusu byly troje cesiové hodiny, jedny umístěné na zemi, druhé na palubě letadla letícího proti směru otáčení Země a třetí v letadle letícího po směru otáčení Země. Výsledky svědčící o časové dilataci byly publikovány v roce 1972 v časopisu Science.
„Čím více se blížíte rychlosti světla, tím více se pro vás zpomaluje čas,“ shrnuje celou věc astrofyzik Travis Taylor v pořadu Vetřelci dávnověku na Prima ZOOM. V pořadu je s tímto fenoménem také dávána do souvislosti zmíněná pasáž z Mahábháraty, protože cesta do nebeské říše, kde čas plyne jinak, se dá celkem snadno interpretovat jako cesta na místo mimo tuto planetu.
Mohlo by vás také zajímat: Indie dobývá vesmír. Po přistání na Měsíci vyslala první sondu k pozorování Slunce
Ostatně nebyl by to zdaleka první ani poslední výňatek z dávné historie či mytologie, jemuž se zpětně přičítá působení mimozemských sil nebo vyspělé techniky. Časová dilatace se nicméně silně otiskla do kultury a popkultury, a aktivní práci s jejími možnými hypotetickými následky najdeme například v románu Pierra Boullea Planeta opic, ve filmech Ikarie XB-1 či Interstellar nebo v seriálu Pán času.
Zdroje: Encyclopedia Britannica/Devi Bhagavatam
Nenechte si ujít novinky Prima Zoom!
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
