Výročí 21. srpna 1770 – východní Austrálie se stala britskou kolonií

James Cook – malý superman

O Jamesi Cookovi dnes nejčastěji hovoříme jako o mořeplavci, objeviteli nebo výzkumníkovi, který se významnou měrou zasadil o rozšíření znalostí o Zemi. Moře a daleké cesty jej lákaly odmalička. Ve třinácti letech nastoupil jako plavčík na uhelnou loď. Nelenil a sám se vzdělával ve všech námořních oborech a již ve svých 27 letech nastoupil do válečného loďstva jako kormidelník.

Své výjimečné kartografické kvality prokázal v roce 1759 během plavby do Severní Ameriky, kdy se mu podařilo zmapovat ústí řeky svatého Vavřince. O čtyři roky později se stejným úspěchem dokončil i mapování Newfoundlandu a Labradoru. Po návratu se stal členem Královské společnosti nauk a byl povýšen do hodnosti kapitána.

James Cook uskutečnil celkem tři velké námořní expedice. Při té poslední byl 14. února 1779 na Havaji v zátoce Kealakekua zabit. Během svých výprav si vedl podrobné poznámky, a jeho deníky se ve své době staly zcela zásadním zdrojem poznání o Zemi a do té doby neobjevených krajinách a kulturách. Ještě za jeho života byly vydány knižně a i po smrti se dočkaly opakovaných zveřejnění.

První plavba a objevení východní Austrálie

Svou první tichomořskou expedici vedl James Cook v letech 1768–1771. I když se všech třech velkých expedic účastnily přední vědecké kapacity té doby, byla ta první v mnohém výjimečná. Na palubě lodi HM Bark Endeavour se plavili přírodovědec Joseph Banks, švédský botanik Daniel Solander a astronom Charles Green. Oficiálně bylo hlavním vědeckým cílem pozorování přechodu Venuše přes sluneční kotouč s cílem určit její vzdálenost od Země a v návaznosti na výsledky tohoto pozorování určit vzdálenosti i ostatních známých planet. Toto pozorování bylo podle plánu uskutečněno 3. června 1769 na Tahiti. Přesnost výsledků však byla spíše zklamáním.

Druhý cíl výpravy, který se Británie snažila před svými konkurenty utajit, bylo nalezení tzv. Terra Australis, neznámého kontinentu, v jehož existenci věřila na konci 18. století celá řada vědeckých kapacit. Během mapování Nového Zélandu jej Cook nejen celý obeplul, ale objevil i průliv mezi jižním a Severním ostrovem. Definitivně tak vyvrátil hypotézu britského hydrografa Alexandra Dalrympla, který předpokládal, že Nový Zéland je součástí právě Terra Australis. Dnes průliv nese průliv mezi novozélandskými ostrovy Cookovo jméno.

Před opuštěním vod v okolí Nového Zélandu se musel James Cook rozhodnout, kterým směrem se vydá dál. Pro plavbu do Velké Británie se nabízely dvě možnosti. První z možných a uvažovaných cest vedla na východ kolem mysu Horn se zkoumáním rozsáhlých neprobádaných vod jižního Tichého oceánu a dalším hledáním Terra Australis. Cook se však rozhodl pro cestu západním směrem a pojal cíl prozkoumat východní pobřeží Nového Holandska (Austrálie), které bylo v té době zcela neznámé a nikdo tak podrobné mapování oblasti neprovedl.

První člověk, který spatřil pobřeží Nového Holandska, byl 19. dubna 1770 poručík Hicks. Průliv, kterým loď Endeavour připlula k pobřeží dnešní východní Austrálie byl později pojmenován jako Bassův průliv. Loď u australských břehů zakotvila 29. dubna 1770 v zálivu Sting Ray, kterou později přejmenovali na Botanický záliv. James Cook si do svého deníku poznamenal jako důvod přejmenování zálivu toto: „The great quantity of plants Mr. Banks and Dr. Solander found in this place occasioned my giving it the name of Botany Bay.“ (Velké množství rostlin, které pan Banks a dr. Solander našli na tomto místě, mi vnukly jméno Botanický záliv.)

Po zmapování a průzkumu australského pobřeží vyhlásil James Cook 21. srpna 1770 východní Austrálii za britskou kolonii a nazval ji Nový Jižní Wales.

Posádka se do Anglie vrátila o rok později, 13. července 1771. Během návratu však James Cook přišel o většinu své původní posádky, kterou sužovala malárie a kurděje. Přesto je tato expedice, stejně jako obě následující, považována za velmi úspěšnou. On a jeho posádka nemalou měrou přispěli svými objevy k poznání Země a posunula hranice lidských možností o notný kus dál.

Text: David Hainall