Před 244 lety zemřel slavný básník a filozof Voltaire. Víte, kde je po něm pojmenovaný kráter?

Učenci všech zemí se dnes ohlížejí za úmrtím významného francouzského osvíceneckého básníka, filozofa a spisovatele Françoise Marie Aroueta, známějšího pod uměleckým pseudonymem Voltaire. Ve své době to byla velmi kontroverzní osobnost, která si znepřátelila celou řadu významných státníků a učenců. Přesto byl na jeho památku pojmenován kráter na Deimosu, měsíci planety Mars.

Voltaire: život plný zvratů a útěků

Voltaire se narodil 21. listopadu 1694 v Paříži. Byl vychováván v rodině notáře Françoise Aroueta, kterého však nepovažoval za svého pravého otce. Celý život otevřeně tvrdil, že jeho otcem je jakýsi důstojník jménem Rochebrune. Matka zemřela, když mu bylo sedm let. S otcem nikdy nenavázal žádný hluboký citový vztah. Podle všeho jej vychovával a vzdělával abbé de Châteauneuf. Ač kněz, byl de Châteauneuf ve společnosti známý spíše jako skeptik, požitkář a velký milovník života. Pro Voltaira znamenalo toto přátelství a s ním související seznámení s tehdy 84letou kurtizánou Ninon de Lenclos vstupenku do vyšší společnosti.

Voltaire se projevoval jako velmi nadaný student. Jezuitskou kolej Ludvíka Velikého dokončil s výborným prospěchem a měl nakročeno ke slibné kariéře u dvora. Hned po studiích byl přijat na místo tajemníka francouzského velvyslanectví v Haagu. Záhy byl obviněn z milostného románku s velvyslancovou dcerou a musel se vrátit do Paříže. Začal psát epigramy a posměšné pamflety. Jeden z nich údajně věnoval i vévodovi Filipovi II. z Orléansu a v roce 1717 si za něj vysloužil téměř roční věznění v Bastile. Teprve pozdější vyšetřování prokázalo, že jej Voltaire nenapsal a byl vězněn nespravedlivě. Nejspíš právě zde se začal vyhraňovat jeho politický a náboženský názor a pozitivní vztah ke svobodnější cizině.

Výprask od Rohana

V roce 1722 pobýval Voltaire delší dobu v Holandsku, které ho nadchlo celkově tolerantní atmosférou a svobodným podnikáním. Nejvíce jej však ovlivnila Británie, která byla v té době velmi pokroková a nábožensky zcela nezávislá na Římu. V roce 1726 si Voltaire udělal legraci z knížete Rohana, který ho nechal zbít a na krátkou dobu zavřít do Bastily. Voltaire byl navíc nucen opustit Paříž a 5. května odcestoval do Anglie, kde studoval anglickou filozofii a literaturu.

Jeho dramata César a Zaira sice měla po jeho návratu do Francie velký ohlas, ale on pozici dramatika rychle opustil a od roku 1734 se dal na dráhu nezávislého myslitele a sepsal tzv. Filozofické spisy o Angličanech, v nichž útočí na nesvobodu, politický útlak a náboženské tmářství. Jeho dílo vyvolalo skandál a pařížský parlament rozhodl o spálení jeho spisů.

Úkryt a útočiště našel Voltaire na dvoře markýzy de Châtelet. Tato žena měla nejen postavení, ale byla i vzdělaná a velmi krásná. Byla Voltairovou dlouholetou múzou a ochránkyní. Na zámku markýzy de Châtelet vzniklo mimo jiné i drama Mohamed, kontroverzní dílo zaměřené proti náboženství, nebo třeba La Pucelle, značně rouhavá satira zesměšňující Johanku z Arku. Podle dobových zkazek měl Voltaire ve stáji neustále připravené koně k případnému útěku.

Nečekaný obrat a zlepšení vztahu ke dvoru? Ani omylem!

Čtyřicátá léta 18. století znamenala pro Voltaira zlepšení jeho situace. Mohl se vrátit do Paříže a stal se členem Francouzské akademie. V letech 1750–1753 působil na dvoře svého přítele a pruského krále Fridricha II. Velikého v Postupimi. Od krále dostal vysokou penzi a věnoval se divadlu a psaní. Ale ani tento vztah neskončil příliš dobře. Po jedné ostřejší výměně názorů nazval Fridrich II. svého hosta „vymačkaným pomerančem, jehož slupku po vypití šťávy odhodíme“. Voltaire nelenil a vrátil mu to poznámkou, že „dobré úmysly ulétaly již při prvním zaznění polnice".

Ani Voltairova pozice na francouzském dvoře není vůbec dobrá. Šušká se, že jedinou překážkou, která stojí za oddalováním jeho vraždy, je jeho přátelství s markýzou de Pompadour. V roce 1764 vydává svůj Filozofický slovník a stává se opět psancem. Voltaire byl dokonce připraven své autorství popřít. V jednom z dopisů paní de Deffand píše: „Kdybych měl být obviněn, že jsem napsal Filozofický slovník, bylo by mi lépe, kdybych se nenarodil.“ Osvíceneckému filozofovi a členu francouzské, berlínské a petrohradské akademie věd d´Alembertovi v této souvislosti napsal: „A když již mluvíme o morálce: v tom zpropadeném slovníku je jí tolik, že se třesu, aby dílo i autor nebyli upáleni přičiněním nepřátel morálky a literatury.“ Filozofický slovník byl opravdu velmi kontroverzním dílem. V roce 1764 byl dokonce v Ženevě označen za bezbožnou nemorální svatokrádežnou knihu a demonstrativně spálen zdejším katem. Podobný osud potkal jeho dílo společně s Rousseauovými Lettres écrites de la Montagne, které byly rovněž z rozhodnutí pařížského parlamentu spáleny.

Klidný a důstojný konec života

V roce 1758 se novým útočištěm Voltaira stalo panství Ferney nedaleko hranic se Švýcarskem. Voltaire toto panství koupil, postavil zde zámek a kostel, snažil se podporovat zdejší výrobu hodin a těšil se všeobecnému uznání a úctě. V dobových zápiscích zdejšího kněžího mimo jiné najdeme: „Od r. 1760 bydlí tu pravidelně a žije životem knížecím, hostě občas šedesát až osmdesát lidí kromě domácího služebnictva a vítaje u sebe členy evropské šlechty rodové i duchové: Voltaire jest evropskou pamětihodností, Ferney Mekkou svobodných duchů a citlivých duší.“

Do Paříže se Voltaire vrací až ke konci svého života na premiéru své hry Iréne 10. února 1778. Zemřel 30. května 1778 a byl pohřben v opatství Scellières. V roce 1791 během událostí francouzské revoluce byly jeho ostatky slavnostně přeneseny do Pantheonu, kde měly již zůstat. Smutnou epizodou jeho posledního odpočinku zůstává fakt, že v roce 1814 byla rakev s jeho tělem ukradena royalisty a uložena do hrobu někde v Bercy. Nikdo však dnes neví, kde se přesně jeho hrob nachází. Voltairovo srdce uchovává Národní knihovna.