Před 28 lety se potopil trajekt Estonia. Při neštěstí zahynulo 852 lidí

Trajekt Estonia byl v roce 1980 postaven loďařskou společností Meyer Werft v německém Papenburgu. V červnu téhož roku byl plovoucí obr dodán finské loďařské společnosti Rederi Ab Sally. Původně se jmenoval Viking Sally, později Silja Star a Wasa King. V den tragédie bylo plavidlo ve vlastnictví švédsko-estonské loďařské společnosti EstLine. Estonia měřila téměř 156 metrů na délku a 24 metrů na šířku, přičemž ponor lodi sahal do 5,55 metrů. Devět palub se postaralo o pohodlné ubytování 2 000 cestujících a bezpečí 460 vozů. Hnací sílu zajišťovala čtveřice vznětových motorů o výkonu 4 400 kW, díky nimž se mohla loď pohybovat maximální rychlostí 21 uzlů (téměř 29 km/h).

Poslední plavba

Osudným dnem se pro Estonii stalo 28. září 1994, kdy se trajekt plavil na pravidelné lince z hlavního města Estonska Tallinnu do Stockholmu ve Švédsku. V té době bylo Estonsko pro Švédy velmi populární a cenově dostupné. Na palubě lodi bylo v době neštěstí celkem 803 cestujících (nejvíce právě Švédů) a 186 členů posádky. Během plavby byla hladina Baltského moře neklidná a rozzuřené vlny dosahovaly několikametrové výše. Krátce před půlnoci většina rodin už dávno spala, nicméně naopak mladé páry si výletní plavbu užívaly na místní diskotéce. Někdy v té době cestující zaslechli podivné zvuky, které byly předzvěstí brzké katastrofy. Loď se začala kymácet ze strany na stranu, až se její mohutný trup nakonec převrhl na pravobok úplně.

Vyděšené lidské tváře začaly panikařit a hystericky se hrnout na palubu. Mnoho z nich svůj boj o život ale prohrálo. Některé dveře nešly vlivem naklonění otevřít, přičemž mořská voda brzy naplnila prostorné paluby až po okraj. Voda byla navíc chladná, asi kolem 10–11° Celsia. Hrstka šťastlivců, které se podařilo dostat na palubu, ale ještě neměla vyhráno. Vyděšení lidé byli špatně oblečeni a záchranných vest bylo nedostatek. Záchranných člunů byla rovná desítka, některé z nich ale nešlo ve velkém shonu ani nafouknout. Brzy nato se loď potopila a přeživší zůstali napospas nelítostnému moři.

Naštěstí stačila duchapřítomná posádka odeslat SOS zprávu s voláním o pomoc. První loď na místo neštěstí dorazila asi 20 minut po potopení trajektu. Další záchranné lodě a vrtulníky přispěchaly na pomoc nedlouho poté. Z chladných vod se podařilo vytáhnout celkem 138 živých lidí, jeden zachráněný nakonec zemřel v nemocnici. O nepřehlednosti celé situace svědčí fakt, že 104 osob bylo zachráněno vrtulníky, zbylí trosečníci pak osádkami lodí. Nejlepšími záchranáři byla osádka finského vrtulníku Super Puma, která ze studených vod vytáhla celkem 44 lidí. Celkem si tragédie vyžádala 852 obětí.

Záhadné potopení

Po vyšetření tragédie společná švédsko-finsko-estonská vládní komise rozhodla, že za potopením trajektu Estonia stojí bouřlivé počasí. Panty čelních masivních dveří od autoparku nevydržely a během bouře se otevřely. Útroby lodě pak začaly ve velkém do svého nitra nabírat mořskou vodu, lodní konstrukce se náhle destabilizovala a za méně než hodinu se celá převrhla. Takhle alespoň hovoří výsledky oficiálního vyšetřování, které z obrovského neštěstí viní přírodu a konstrukční chyby nedbalých inženýrů.

Mnoho odborníků ovšem věří, že za potopením trajektu stojí výbuchy. Ty měly způsobit pašované zbraně uvnitř lodi. Tuhle teorii de facto potvrdily ponory profesionálních potápěčů, které odhalily několik menších a větších děr na trupu lodi. Části poškozených kovových plátů navíc směřovaly směrem od trupu, což možný výbuch přímo potvrzuje. Potvrdily to ostatně i laboratorní testy, které – dle chemického rozboru – prokázaly přítomnost výbušných směsí. Později dokonce vyšlo najevo, že Estonia již dříve převážela vojenské vybavení. Tato katastrofa je však dodnes opředena záhadou, jejíž oponu se nám asi nikdy odhalit nepodaří. Lidé chtějí slyšet pravdu, chtít by ale musela i úřednická razítka a povolení.