Otcové od rodin stříleli do dětí od rodin: Milicionáři v srpnu 1969

Lidové milice aneb Dejte zbraně lidu

Když komunisti 17.–25. února 1948 vyvolali státní převrat, který je vynesl do vlády a otočil kormidlo československých dějin směrem ke komunistickému Sovětskému svazu, měli už vytvořené vlastní ozbrojené bojové jednotky nazvané Lidové milice, jež jim v případě nutnosti měly pomoci dovést puč k úspěšnému konci. Běžné klišé tehdejší propagandy nazývalo Lidové milice „ozbrojenou pěstí dělnické třídy“ a skutečně se jednalo o jednotky mající k dispozici nejen pušky a samopaly, ale později i bezzákluzová děla či minomety. Oficiálně o jejich vzniku rozhodl Ústřední výbor Komunistické strany Československa dne 21. února 1948 a jejich status coby ozbrojené složky nebyl nikdy upraven žádným zákonem.

V roce 1948 bylo jejich síly využito k potlačení demonstrací v Praze, nasazeni byli mimo jiné proti studentské demonstraci podporující prezidenta Edvarda Beneše. Nasazeni byli i v Plzni, kde se lidé v roce 1953 bouřili proti měnové reformě, tehdy mělo být nasazeno 27 000 ozbrojenců z řad Lidových milicí. Jejich poslední nasazení bylo při potlačování demonstrací v roce 1989, kdy měly Lidové milice necelých 85 000 členů, nicméně jejich největší nasazení, kdy se nerozpakovali střílet do dětí vlastního národa, proběhlo v srpnu 1969. Po změně režimu byla tato ozbrojená složka rozpuštěna a část dokumentace skartována.

Jakkoliv se vžil mýtus, že šlo o „taťky hrající si na vojáky“, faktem bylo, že šlo o prověřené komunisty a milicionář musel být členem KSČ. Strana by nesvěřila do ruky zbraně lidem, u kterých by nebyla přesvědčená o loajalitě a pevném zastávání stranické linie, což mimo jiné obnášelo i použití zbraně proti neozbrojeným civilistům. Něco jiného však byla kvalita výcviku či fyzická kondice milicionářů.

Krkonošský deník uvedl, že v době rozpuštění odevzdali členové lidových milicí 20 067 pistolí, 71 054 samopalů, 2031 ručních granátů a 13 328 kilogramů plastické trhaviny. Vrchním velitelem byl svým smutně vtipným projevem na Červeném hrádku proslulý Milouš Jakeš a náčelníkem hlavního štábu byl Miroslav Novák. Milicionáři byli připraveni i k potlačení demonstrace, dost možná i k použití zbraní, v listopadu 1989. V tajném dálnopise generálního tajemníka ÚV KSČ z neděle 19. listopadu, tedy dva dny poté, co příslušníci pohotovostního policejního pluku brutálně zbili demonstrující studenty, se uvádí: "V rámci přijímaných opatření je nutno zabezpečit pohotovost Lidových milicí při ochraně pracovišť před snahami nepřátelských sil pronikat s jejich názory do pracovních kolektivů." Zjednodušeně řečeno: použijte zbraní proti lidem, kteří budou informovat o situaci v Praze.

Milicionáři stříleli do dětí, ale odsouzeni nebyli

21. srpna 1969 čekal komunistický režim masivní demonstrace, a tak zaktivizoval své policejní a milicionářské síly k jejich potlačení. Jiří Štický z magazínu Reportér se vydal po stopách pěti zastřelených mladých lidí, které toho dne měli na svědomí členové Veřejné bezpečnosti či Lidových milicí. V magazínu reportér je vyjmenovává: „František Kohout (18). Zednický učeň. Průstřel hlavy. Zasažen 20. srpna 1969 okolo desáté večer za Obecním domem v Praze odraženou kulkou zřejmě ze zbraně milicionáře.

Vladimír Kruba (19), elektrikář. Průstřel krajiny srdeční. Zasažen na útěku za stejných okolností jako František Kohout.

Bohumil Siřínek (14). Žák základní školy. Průstřel břicha. Milicionář jej střelil na Tylově náměstí v Praze.

Stanislav Velehrach. Dřevomodelář. Průstřel srdce. Střelen pravděpodobně milicionářem 21. srpna v Orlí ulici v Brně okolo páté odpoledne.

Danuše Muzikářová (18). Průstřel hlavy. Zasažena na útěku příslušníkem SNB před budovou Nejvyššího správního soudu v Brně okolo šesté odpoledne.

Je jen logické, že nejen rodiče chtěli vyšetření těchto úmrtí. A málokoho překvapí, že nikdo odsouzen nebyl a vyšetřování bylo liknavé, záměrně vedené do ztracena. Bohužel došlo ke skartování seznamů milicionářů z Okuly Nýrsko, mezi kterými z největší pravděpodobností byl i jeden z těch, kteří zastřelili Bohumila Siřínka.

Zdali byli milicionáři vrahové, to může konstatovat jen soud, neboť vrahem se stává ten, kdo, slovy trestního zákoníku „jiného úmyslně usmrtí“. A právě dokázání úmyslu by bylo komplikované. Na druhou stranu, pokud po někom milicionář střílí ostrým střelivem, je velmi pravděpodobné, že si je vědom možnosti, že někoho usmrtí. Jako „soukromou armádu strany“ Lidové milice označoval ve své doktorské disertační práci Jiří Bašta.

V roce 1989 se vyjádřil tehdejší vrchní velitel Jakeš, že odvolání příslušníků Lidových milicí ze zásahu během revolučních dnů bylo „ponižující“. Mimo jiné se nechal slyšet, že „ze strany příslušníků by nikdy ke krveprolití nedošlo“. Buď o událostech dvacet let starých nevěděl, nebo na ně zapomněl, anebo věděl a vědomě lhal.

Text: Topi Pigula