Před 436 lety se Angličané stali kuřáky. Komu za to vděčí?

Mnohé americké plodiny dnes bereme jako naprostou samozřejmost. Na evropském kontinentu „blaho“ nikotinu zavedl Walter Raleigh, britský básník, voják a cestovatel.

Sir Walter Raleigh se v alžbětinské éře řadil mezi úspěšné průzkumníky a cestovatele. Narodil se kolem roku 1552 v Devonshiru na jihozápadě Anglie do bohaté rodiny, navštěvoval Oxford a nějaký čas studoval práva. Raleigh představil tabák Angličanům 27. července 1586, přičemž jedna z dnes už neověřitelných historek líčí, jak si Raleigh ve svém křesle vychutnává kouřové pokušení, když do místnosti přijde jeho sluha tabákového kouře neznalý. Okamžitě si myslí, že jeho pán hoří, popadne vědro s vodou a svého nic netušícího chlebodárce začne hasit.

Tabák – lék na všechny nemoci

Walter Raleigh byl ve své době považován za schopného a ambiciózního průzkumníka, neboť dostal královský mandát k prozkoumání Nového světa. Díky královnině požehnání se v roce 1578 plavil do Ameriky po boku svého nevlastního bratra a neméně slavného průzkumníka Humphreyho Gilberta (1539–1583), pod jehož dozorem se pokusil postavit pilíře anglických kolonií v Americe. Po slibném začátku ale všichni přistěhovalci beze stopy zmizeli. Walter Raleigh se ale ze svých výprav vrátil vždy živ a zdráv, přičemž během svého návratu 27. července 1586 se mezi lodními zásobami nacházelo hojné množství tabákových listů. Anglie sice tabákové listy poznala již o několik let dřív, neboť při svých výpravách pravidelně pokuřovali tabák i španělští a portugalští námořníci.

K anglickým břehům tabák dopravil i námořník a obchodník John Hawkins (1532–1595) v roce 1565. Ani poté se však nestal tabák natolik populární, aby dokázal oslovit širokou veřejnost. Ať už do Anglie tabák přivezl kdokoliv, právě Raleigh se postaral o velkou popularizaci tohoto zlozvyku. Zajímavé ovšem je, že v té době byl tabák poněkud bizarně považován za zdraví prospěšnou věc, zatímco na brambory, které Raleigh také přivezl, bylo pohlíženo s velkým podezřením. Tak třeba španělský lékař a botanik Nicolas Monardes (1493–1588) se o blahodárných účincích rozepsal ve zprávě „Of the Tabacco and of His Greate Vertues“, ve které doporučil tabák jako skvělý prostředek k úlevě od bolesti zubů, proti odlupujícím se nehtům, červům, zápachům z úst, a dokonce i proti rakovině.

Sice škodlivý, ale stále populárnější

Jak šel čas, ne všichni si byli v otázce zdravotní nezávadnosti a přínosnosti tabáku tolik jisti. Již v roce 1604 král Jakub I. (1566–1625) popisoval kouř jako škodlivý a nebezpečný pro lidské plíce. Namísto zákazu chytře uložil na tabák daň z dovozu, který v roce 1604 činil 6 šilinků a 10 centů na libru. Ozvala se také vždy pohotová katolická církev, která kouření tabáku označila za hříšné počínání. Navzdory všem okolnostem se tabák o pár let později stal velmi populární a lidé začali pomalu přicházet na to (trochu pozdě), že je kouření tabáku zvyk, od něhož se lze jen těžko odloučit.

Tabák se začal pěstovat ve velkém, přičemž statusem prvního úspěšného osadníka pěstujícího tabák v komerčním měřítku se pyšnil kolonista John Rolfe (1585–1622), jenž v roce 1609 začal tuto plodinu pěstovat v nedávno založené Virginii. První zásilka tabáku, též přezdívaném jako „hnědé zlato“, doputovala ze Severní Ameriky do Anglie o pět let později.

Tabáková výroba od té doby zažívala obrovský boom, o čemž vypovídají číselné statistiky: zatímco v roce 1638 byly z Virginie do Anglie poslány zhruba 3 miliony liber, v roce 1680 vývoz čítal přes 25 milionů liber ročně. Cílovou destinací ani zdaleka nebyla pouze Anglie, ale i mnohé jiné státy Evropy. Později se tabák nejen kouřil, ale také šňupal, což byla v roce 1660 oblíbená činnost zhýčkané aristokracie. Tabák byl stále populárnější komoditou i během dalších století. Kouření se stalo dokonce nezbytným módním doplňkem, v případě válečných tažení pak posloužilo vyčerpaným vojákům jako uklidňující prostředek od všech strastí a útrap.

Walteru Raleighovi je připočítávána doprava prvních brambor do Anglie, což ale není úplně pravda, protože se za „objevitele“ brambor všeobecně považují Španělé, kteří na tuto plodinu narazili během jejich tažení proti Inkům. Ve skutečnosti ale neexistuje žádná skutečná zmínka o bramborách v Anglii až do roku 1590, kdy botanik a sběratel John Gerard (1545–1612) vypracoval katalog rostlin, který obsahoval více než 1 000 druhů včetně brambor. Neexistuje tak žádný důkaz o tom, že právě Raleigh nabídl Angličanům jako první sladké brambory, ačkoli na ně mohl narazit u pobřeží Venezuely.

Šťastný návrat, odsouzení a poprava

Sir Walter Raleigh zůstal i po nezdařilých kolonizačních pokusech stále pevným královniným favoritem. Zvrat ale nastal v roce 1592, kdy Alžběta I. (1533–1603) zjistila, že její oblíbenec má nezákonný poměr s její družičkou, s níž se nakonec i tajně oddal. Raleigh byl uvržen do studeného žaláře, odkud se však brzy dostal. Královnino rozhořčení opadlo a Raleigh se těšil z požehnání k další výpravě. Ta se ale tentokrát netýkala založení nových osad, ale jejím hlavním úkolem bylo vypátrat legendární město Nového světa zvané El Dorado. Ačkoliv se zlato najít nepodařilo, královnin oblíbenec své nabyté zkušenosti sepsal do knihy s názvem „The Discovery of Guiana“, čímž jeho popularita zase stoupla. V roce 1603 ale královna náhle zemřela a jejím nástupcem se stal Jakub I.

Touha po zlatém bohatství byla silná, a tak i nový panovník Waltera Raleigha pověřil druhou expedicí s cílem najít El Dorado. Zázrak se ale nekonal a druhá výprava byla stejně neplodná jako ta první. Během průzkumu Raleighovi muži napadli bez svolení španělskou základnu, což se mu stalo později osudným. Po svém návratu do Anglie ke svému neštěstí zjistil, že je Anglie se Španělskem v míru. Nakonec byl pod silným španělským tlakem obviněn, odsouzen a 29. října 1618 popraven. Jeho odsouzení koneckonců neschvalovali ani někteří porotci: „Spravedlnost Anglie nebyla nikdy tak degradována a zraněna jako v případě odsouzení váženého sira Waltera Raleigha,“ řekl jeden z nich. Takhle skončil spletitý příběh mořeplavce a dobrodruha, jehož život vyhasl, zatímco se tabák těšil stále větší oblibě.