Výročí: před 150 lety skončil největší americký válečný masakr

Vypuknutí americké občanské války předcházela celá řada událostí. Mezi nejvýznamnější spouštěče se řadí postupné odtržení jedenáctky jižních států mezi lety 1860–1861. Zatímco severní část kontinentu většinou spoléhala na volné pracovní síly z řad místních obyvatel, jižní státy do pracovního procesu naplno zapojovaly zotročenou černou pracovní sílu.

Peníze až v první řadě

Porovnáme-li obě strany, seveřané byli oproti svému jižnímu protějšku znatelně bohatší a vyspělejší. Unijní státy investovaly nemalé finanční prostředky do rozmanitého dopravního systému, jehož expanze zahrnovala spletité kanály, silnice a důležité železnice. Ani finanční odvětví nezůstalo pozadu; začalo kvést zejména bankovnictví a pojišťovnictví. Lidská zvídavost byla ukájena z široce dostupných novin, časopisů, knih a telegramu. Oproti industriálnímu severu byla ekonomika jižních států založena hlavně na velkých farmách a plantážích, které produkovaly hospodářské plodiny typu bavlna a tabák. Vzhledem k tomu, že hlavní sílu jižních států zastávali otroci, byly do jejich nákupu investovány obrovské finanční prostředky.

Mezi severní a jižní částí země tedy existoval obrovský ekonomický rozdíl; severní oblast měla dobře zavedenou výrobu a průmysl, kdežto ta jižní byla založena na zemědělství, které záviselo na práci černých otroků. Stále častějším tématem se mezi severními státy stala diskuse na téma morálka a ochrana volné pracovní síly, kterou bylo – dle jejich názorů – nutné ochránit vymýcením otroctví. Rostoucí abolicionismus dostával jižní hospodáře do značných obav o budoucnost otroctví, jehož zrušením by byla zasažena páteř jižní ekonomiky. Jakkoli se v učebnicích píše, že otroctví bylo hlavním strůjcem občanské války, tak hlavní spouštěč je třeba hledat jinde.

Průmyslový sever, zemědělský jih

Mezi severem a jihem země existovalo mnoho rozporů. Mezi ty nejzásadnější patří využití nových území, která byla získána po dvouleté mexicko-americké válce v roce 1848. Seveřané byli samozřejmě pro vybudovat na získaném území o rozloze 1,3 milionů čtverečních prosperující průmysl po vzoru kapitalismu, kdežto jižané chtěli zasít semínka a věnovat se tradičnímu zemědělství. Mezi další neshodu patřila cla, která chtěly severní státy zavést vůči Velké Británii. To se ale nelíbilo zemědělskému jihu, jenž s touto zemí ve velkém obchodoval. Zřejmě nejzásadnějším nesouladem byl však názor na vedení. Unie, tedy severní státy, prosazovala centrální vládu, která by spravovala všechny země, ovšem jižní státy, tedy Konfederace, usilovaly o zřízení států s volnou rukou, kde si každý bude moci vládnout po svém.

Poslední kapkou vyostřených sporů a tahanic byla volba prezidenta, kterou vyhrál republikán Abraham Lincoln (1809–1865) v listopadu roku 1860. Lincoln nebyl pro úplné zrušení otrokářství, nicméně nesouhlasil s jeho dalším povolením a rozšířením. Lincolnův postoj se logicky zemědělskému jihu nelíbil, což o tři měsíce později dalo jasně najevo sedm jižních států, ke kterým se o rok později připojila další čtveřice; celkem se od Unie odtrhlo 11 států spadající mezi tzv. Konfederované státy americké. Odtržené státy si také zvolily svého prezidenta Jeffersona Davise (1808–1889), který upřednostňoval důstojnost, pevnost, odhodlanost a poctivost, nicméně u mnoha rozhodnutí se projevila jeho nadměrná pýcha, přecitlivělost na kritiku a špatné politické dovednosti.

Davis se totiž mnohdy namísto důležitým rozhodnutím věnoval řešení malicherných sporů s generály a členy vlády. Davisův oponent Abraham Lincoln se naopak stal dokonalým politikem a válečným stratégem. Díky vysoké inteligenci, komunikační dovednosti, pokoře a cílevědomosti se stal efektivním prezidentem, což kupříkladu předvedl v případě válečného poradce Simona Camerona, kterého přesunul na druhou kolej a sám se vrhl do vojenského plánování.

Státy Unie měly vůči Konfederaci navrch ve všech směrech. Byla to výhoda populační převahy, kdy Unie měla 21 milionů obyvatel oproti 9 milionům obyvatel Konfederace, z nichž bylo ovšem 4 miliony otroků. Sever měl výraznou výhodu také ve zpracovatelském průmyslu, do něhož samozřejmě spadá výroba zbraní. Na pozemcích Unie se nacházelo kolem 100 tisíc výrobních závodů, kdežto nepřítel měl k dispozici pouhých 18 tisíc výroben. Obrovskou převahu znamenaly i železnice, jejichž kolejnice se naprostou většinou rozpínaly na severním teritoriu. Zapomenout nesmíme ani na fungující unijní vládu a malou, ale zato efektní a stálou armádu včetně námořnictva.

Jih vzdoruje, ale přesto podlehne

Za počátek americké občanské války se považuje 12. duben roku 1861, kdy vojáci Konfederace v časných ranních hodinách zahájili palbu na pevnost Fort Sumter, která byla vstupní branou do přístavu Charleston v Jižní Karolíně. Velitel pevnosti Robert Anderson a jeho 85členná posádka útočníkům statečně vzdorovali skoro den a půl, velké přesile generála P.G.T. Beauregarda se ale nakonec vzdali. Občanská válka tedy začala a obě strany prahly po nové vojenské síle. Prezident Lincoln na nic nečekal a do zbraně povolal 75 tisíc milicionářů, po kterých žádal alespoň tříměsíční službu. Ani Davis nezůstal pozadu; nejprve schválil odvelení 100 tisíců vojáků na dobu půl roku, ovšem rozkaz byl nakonec pozměněn a navýšen na 400 tisíc. Postupem času byli do vojenské služby povoláni mnozí další. První větší pozemní bitva americké občanské války se uskutečnila 21. července 1861, kdy se armády Unie a Konfederace střetly v blízkosti Manassas Junction ve Virginii. Kolem 35 tisíc vojáků Unie se střetlo s 20 tisícovou armádou Konfederace podél říčky Bull Run. Bitva byla po většinu dne defenzivní, ovšem jižané se nakonec shromáždili a rozbili pravé křídlo Unie, čímž donutili svého nepřítele na ústup zpátky směrem k Washingtonu. První bitva dopadla spíše nerozhodně, byť se vojáci Unie stáhli, i přesto ale pro Jih znamenala velké a motivující vítězství. Sever byl naopak šokován, neboť si uvědomil, že válku nevyhraje tak snadno, jak si původně myslel.

Statisíce mrtvých, přes milion zraněných

Americká občanská válka nakonec po čtyřech letech skončila vítězstvím Unie. Jedna z posledních vřav se uskutečnila 1. dubna 1865, kdy se v bitvě o Five Forks utkal Philip Sheridan na straně Unie a George E. Pickett za Konfederaci, jehož porážka následně zapříčinila evakuaci strategických měst Petersburg a Richmond. Zapomenout nesmíme ani na bitvu u Appomattoxu z 9. dubna 1865, kde ve finálním střetnutí poměřil své síly generál Robert E. Lee za jižní stranu, který se nakonec vzdal unijní armádě generála Ulyssese S. Granta. Vlivem porážky se vojáci Konfederace stáhli a 9. dubna 1865 její představitelé podepsali ve Virginii kapitulaci.

Jejím podepsáním si všichni oddechli, protože se americká občanská válka stala jednou z nejkrvavějších hrůz amerických dějin. Vojenského tažení se účastnilo skoro 2,4 milionů mužů, z nichž 752 tisíc padlo, přičemž některé zdroje hovoří až o 851 tisících mrtvých. Pro lepší obrázek se hodí poznamenat, že v té době tato čísla znamenala celá 2 procenta obyvatel Spojených států, což se velkou měrou podepsalo na tváři americké společnosti. Americký národ byl prakticky odjakživa hluboce věřící a po skončení války si kladl otázku, jak mohl být bůh tak benevolentní a tyto hrůzy dopustit. Lidé se tak tradičně zříkají svých činů a veškeré následky dávají za vinu „někomu jinému“. Svoji roli sehrála i skutečnost, že proti sobě mnohdy bojoval otec se synem, příbuzní nebo kamarádi.

Válka byla u konce. Přinesla větší demokracii pro černé otroky a celá země se další léta snažila o sjednocení. To se jí také povedlo a později se Spojené státy americké staly průmyslovým impériem, kterému nebyl schopen nikdo konkurovat. Válka kromě politických změn přinesla i vývoj a modernizaci zbraní a techniky. Americká občanská válka byla také vůbec první válkou, v níž významnou roli plnily železnice, vynalezený kulomet a pancéřové lodě. Byla to i první válka, ve které byly pro letecké průzkumy široce využívány horkovzdušné balony. Vznikla dokonce organizovaná zdravotní péče, která byla alespoň útěchou pro miliony zraněných. O významnosti americké občanské války svědčí i 60 tisíc unikátních knih, jejichž předmětem tato válka byla.

Text: Petr Smejkal