Proč hlupáci jsou tak sebejistí – kde berou internetoví křiklouni extrémní sebedůvěru?
Smutné je, že hlupáci jsou tak sebejistí, zatímco moudří lidé jsou vždy plní pochybností. Bertrand Russel
Internetoví křiklouni
V Bibli se praví, že „nevědomost hříchu nečiní“, nicméně v současné „postfaktické“ době jako by opak byl pravdou. Být nevědomý, tedy „nevědět“ je v době internetu v podstatě nemožné. Může jít o záměrnou rezignaci na svět kolem sebe (ono to nějak dopadne i beze mě) nebo obranu (záměrně nechcete vědět, co se děje, protože vám politická „špína“ a vývoj společnosti ubírá na dobré náladě. Navíc z internetových diskuzí, ať už pod články v médiích, nebo posty na Facebooku lze získat pocit, že nemá smysl se zapojovat do klání se sebevědomými, nicméně na první pohled hloupými a často zcela zbytečně vulgárními komentáři.
Dunning – Krugerův efekt
Na téma sebejistých hlupáků, přesně v intencích výše zmíněného citátu Bernarda Russela: Současný stav jen dokonale potvrzuje existenci Dunning-Krugerova efektu, za jehož popsání a práci na tomto poli získali David Dunning a Justin Kruger v roce 2001 IG Nobelovu cenu – tedy ocenění parodizující skutečné Nobelovy ceny. Jmenovaný efekt dokazuje, že čím méně člověk o dané problematice ví, tím je sebejistější. A ukřičení užiteční idioti nejen že inteligentní a přemýšlivé lidi přečíslí, ale i překřičí. Pak ale může nastat situace, kdy to mediálně vypadá, že mají pravdu… přece si „jejich“ pravdu myslí „všichni“. „Míra odbornosti v dané oblasti je největší překážkou sebevědomého, nezviklatelného názoru,“ píše Alexandra Alvarová v knize Průmysl lži, v níž mimo jiné vysvětluje, jak moc cílí marketing a v poslední době i ruská propaganda na „sebevědomé ignoranty“. Už Charles Darwin, vědec, jehož celospolečenský význam a přínos nelze zpochybnit, tvrdil, že „ignorance častěji než inteligence plodí sebevědomí”. Ostatně i nadčasový Orwellův román 1984 nese poselství, že „nevědomost je síla“. Většina lidí se domnívá, že je nadprůměrná, a vědecké studie jejich neoprávněné sebevědomí odporující obyčejné statistice, potvrzují. Pocit nadřazenosti či nadprůměrnosti není vlastní jen těm méně vzdělaným, dokonce 94 % profesorů si myslí, že jsou oproti svým kolegům nadprůměrní.
Co z výše napsaného vyplývá? Že pokud si nejste svým názorem, oproti ostatním, stoprocentně jistí, pokud jste si vědomi dalších souvislostí, které „jasný“ postoj mohou zviklat, tak o daném tématu víte pravděpodobně více než internetoví křiklouni. Lidé totiž věří i naprostým nesmyslům, a to dokonce do té míry, že jsou ochotni pod jejich vlivem riskovat někdy i život. Když se v roce 1995 McArthur Wheeler rozhodl ozbrojen vyloupit banku, riskoval, nejen že ho ochranka může zastřelit, ale jelikož neměl masku, tak bylo jasné, že ho kamery zachytí. Tedy jasné je to každému, kromě Wheelera, který si přečetl – a věřil tomu – že když si obličej pomaže citronovou šťávou, bude pro kamery neviditelný. Když viděl záznamy z přepadení, označil je za podvrh. Je to stejné, jako jsou „podvrhy“ fotografie a filmové záznamy z přistání na Měsíci. Najdou se lidé, kteří přece „na 100 % vědí, že je to podvrh“.
Text: Topi Pigula