Konečně máme jasno. Vědci přesně popsali neodvratnou zkázu Země

Příběh naší planety je zpečetěn. To není nové zjištění, jen konstatování faktu, který vychází z pozorování hvězd a jejich chování na sklonku jejich existence. Až se Slunce přiblíží ke konci svého života, začne vyčerpávat svůj hlavní zdroj paliva – vodík – v blízkosti svého jádra, čímž dojde k jeho smršťování a reakcí bude naopak rozpínání vnějšího obalu, který se začne ochlazovat. Z hvězdy se stane červený obr, který může svou velikost doslova nafouknout až 1 000násobně, čímž dojde k pohlcení nejbližších planet. Až nyní pro to ale mají astronomové oporu, když situaci, která v naší soustavě nastane přibližně za 5 miliard let, pozorovali v hlubinách vesmíru.

K tématu: Astronomové našli Hvězdu smrti. Opravdu požírá planety

Za novou studií stojí astrofyzik Kishalay De z Massachusettského technologického institutu, který spolu se svými kolegy učinil průlom poté, kdy zkoumal záblesk záření nazvaný ZTF SLRN-2020. Ten se odehrál v roce 2020 v disku Mléčné dráhy ve vzdálenosti asi 12 000 světelných let poblíž souhvězdí Aquila a během této události se hvězda během jediného týdne zjasnila stonásobně. „Práce začala již v roce 2020, kdy jsem tento typ události vlastně vůbec nehledal,“ řekl De pro magazín Space. „Hledal jsem mnohem běžnější typ výtrysků zvaných novy,“ dodal a vysvětlil, že novy jsou hvězdné exploze, ke kterým může dojít, když červený obr uvolní své palivo směrem k doprovodné hvězdě bílého trpaslíka.

Náhodný objev

Původní objev byl učiněn na základě analýzy dat shromážděných zařízením Zwicky Transient Facility, které je provozováno na Palomarské observatoři Kalifornského technologického institutu. Zařízení Zwicky Transient Facility vyhledává na obloze hvězdy, které rychle mění svou jasnost. Tehdy ale astrofyzika překvapilo, že na rozdíl od novy, která má kolem sebe horký plyn, byl tento zdroj obklopen především chladným plynem, který vzniká při splynutí hvězd. Když se De následně podíval na data ze stejné hvězdy, která shromáždila Keckova observatoř na Havaji, našel také molekuly, které mohou existovat pouze při velmi nízkých teplotách.

Studený plyn může časem zkondenzovat a vytvořit prach, takže tým přibližně rok po prvním objevu analyzoval data ze stejné hvězdy, tentokrát získaná pomocí infračervené kamery na observatoři Palomar. Infračervená data mohou přinést signály chladnějšího materiálu, na rozdíl od jasných signálů ve viditelném světle, které často pocházejí z nov a jiných silných událostí.

Vědci zjistili, že krátký výtrysk viditelného světla z hvězdy byl doprovázen mimořádně jasnými signály v blízké infračervené oblasti, které v průběhu šesti měsíců pomalu slábly, což potvrdilo podezření, že tento zdroj skutečně vytvořil velké množství prachu. Poslední kousek skládačky přišel, když vědci prozkoumali data získaná infračerveným vesmírným teleskopem NASA NEOWISE. Ten naznačil, že celkové množství energie, které hvězda uvolnila od svého prvního vzplanutí, bylo překvapivě malé – asi tisícina velikosti jakéhokoli hvězdného splynutí pozorovaného v minulosti.

„To znamená, že cokoliv se s hvězdou spojilo, musí být tisíckrát menší než jakákoliv jiná hvězda, kterou jsme dosud pozorovali,“ uvedl De ve svém prohlášení. „A je šťastnou náhodou, že hmotnost Jupiteru je asi jedna tisícina hmotnosti Slunce. Tehdy jsme si to uvědomili – tohle byla planeta, která narazila do své hvězdy,“ popisuje astrofyzik. Na základě charakteru výbuchu astronomové odhadli, že se při události uvolnil vodík o hmotnosti rovnající se asi 33násobku hmotnosti Země a také asi 0,33 hmotnosti prachu. Z toho usuzují, že progenitorová hvězda měla asi 0,8 až 1,5násobek hmotnosti našeho Slunce a pohlcená planeta měla asi 1 až 10násobek hmotnosti Jupiteru.

Nyní, když vědci vědí, jak pohlcení planety pravděpodobně vypadá, mohou podobné události hledat i v budoucnu, zejména proto, že infračervené průzkumy budou podle vedoucího studie v příštím desetiletí stále běžnější.

Zdroj: Space, NASA