Před 50 lety jsme objevili mimozemský život na Marsu... a ihned jsme ho zabili. Fanoušci sci-fi to berou s humorem
Kdy budeme létat na Mars? A s kým nebo čím se tam potkáme? Tyhle otázky jsou v poslední době poměrně aktuální. Před dvěma lety data ze sondy Mars Express ukázala, že by se pod povrchem planety mohla ukrývat silná vrstva ledu. A kde je voda, tam je život. To, že na Rudé planetě v historii voda byla, potvrdily už rovery Opportunity a Spirit před více než dvaceti lety. Někteří vědci jsou nicméně přesvědčení, že jsme život na Marsu zaznamenali mnohem, mnohem dřív.
Autoři loňské studie, publikované v žurnálu Astrobiology, před časem přišli s teorií, že se s životem na čtvrté planetě Sluneční soustavy mohla setkat už sonda Viking v roce 1976, jenže lidstvo její data tehdy špatně vyhodnotilo. V poslední studii zkusili vysvětlit, jak takový život na Marsu funguje.
Život na Marsu není. Nebo možná je
V létě roku 1975 ze Země odstartovaly postupně dvě sondy Viking 1 a Viking 2, které měly za úkol Mars vyfotit a provést tam i nějaký ten experiment. Do cíle dorazily o rok později a 20. července 1976 Viking s pořadovým číslem 1 pořídil historicky první snímek povrchu Marsu. Následně „kovoví Vikingové“ testovali tamější půdu a hledali, jestli jsou v ní živé organismy. Výstupy experty zmátly. Nebylo to totiž jednoznačné ANO, ale ani NE.
„Přestože úplně první test v místě přistání Vikingu 1 na pláni Chryse Planitia byl pozitivní na organickou syntézu (s 99,7% jistotou ve srovnání s kontrolním vzorkem), následné testy žádné jasné výsledky nepřinesly,“ vysvětluje spoluautor studie Dirk Schulze-Machuk, profesor z Centra pro astronomii a astrofyziku na Technické univerzitě v Berlíně. „Experiment s výměnou plynů byl stejně záhadný. Ukázal uvolňování několika plynů včetně kyslíku, dodnes se ale vědci nedokážou shodnout na vysvětlení.“ V té době převládl názor, že byl testovaný materiál kontaminovaný organickými látkami ze Země. Data to sice stoprocentně nepodporovala, závěrečné vyhodnocení nicméně znělo: Život na Marsu není. Část vědců se s tím nesmířila, podle nich totiž bylo dost důkazů pro opak.
Plyn jako důkaz
V jedné části experimentu sondy do půdy Marsu přidaly vodu s živinami a radioaktivním uhlíkem. Pokud by tam někde byl život, mikroorganismy by se na živiny hladově vrhly a následně by uvolnily radioaktivní uhlík, který by pak bylo snadné detekovat.
Přečtěte si také: Pro setkání s mimozemšťany má lidstvo plán z roku 1989. Jeho obsah vyvolává obavy
„V pokusu, jehož cílem bylo najít marťanskou analogii respiračního metabolismu (buněčného dýchání), se z živin označených 14C uvolnilo výrazné množství radioaktivity značené 14CO2. Při zvlhčení marťanské půdy vědci pozorovali významné uvolňování dioxidu (O2) a výměnu CO2,“ psali autoři nedávné studie už před časem do magazínu Science. „Viking tedy na základě standardu ,převahy důkazů‘ na Marsu nalezl mikrobiální život.“
Jak mikrob zemřel?
První test tedy potvrdil přítomnost radioaktivního plynu, ty další už ale ne. Pokud by se v půdě vyskytovaly mikroby, při dodání více radioaktivních živin by měly produkovat více radioaktivního plynu. Druhá a třetí injekce směsi do půdy však k produkci většího množství plynu nevedly. Vinu za „poplašnou zprávu“ badatelé hodili na chloristan – sloučeninu nacházející se v raketovém palivu, která podle nich mohla živiny kontaminovat. Od té doby nicméně průzkum Marsu výrazně pokročil a Schulze-Makuch si jako argument do diskuze bere fakt, že sonda Phoenix na Marsu v roce 2009 taky našla chloristan a potvrdila jeho marťanský původ.
Jestli Viking na planetě skutečně vystopoval život, je bohužel pravděpodobné, že ho během experimentu zabil. Schulze-Makuch připomíná, že i na Zemi žijí mikroby v extrémních podmínkách, na které jsou adaptované. Pokud by se na mikrob zdomácnělý ve vyprahlé poušti nalila spousta vody, nejspíš by to neustál a zemřel by. Jestliže tedy analogicky marťanský mikrob, zvyklý žít v pustině, po vlně vody s živinami zahynul, je logické, že při dalším experimentu už nic vylučovat nemohl.
Čekání na uhlík
Jeho tým předestřel, jak by to mohlo na Marsu fungovat. Autotrofní bakterie (dokáží si vyrábět organické látky z neorganických, přičemž hlavním zdrojem uhlíku je pro ně CO2) přežívají v utlumeném stavu nehluboko pod povrchem a „probouzejí se“ v momentě, kdy mají k dispozici vodu a dostatek tepla. Dormance, tedy nějaká forma „zimního spánku“, by podle vědců mohla být na Marsu, kde jsou velmi chladné noci, preferovanou strategií přežití. Marťanská autotrofní bakterie by si ukládala kyslík pro noční metabolismus a byla by připravená fixovat uhlík, jakmile bude dostupný.
„Kromě uvolňování O2 bylo pozorováno, že půda na Marsu vyměňuje značné množství CO2,“ uvádějí. „Aby byl adaptovaný marťanský organismus připravený projít dormancí, dopředu by absorboval CO2 a mohl by z něj okamžitě začít vytvářet organické molekuly, kdyby zaznamenal omezené vodní a energetické zdroje.“
Badatelé nezapřou, že jsou praví nerdi, protože pro tento potenciální život na Marsu vymysleli jméno Bacterial Autotroph Respiring with Stored Oxygen On Mars (autotrofní bakterie na Marsu, dýchající díky uskladněnému kyslíku), zkráceně BARSOOM. A tady fanoušci sci-fi zpozorněli, protože přesně tak se nazývá Mars ve sto let staré sci-fi sérii John Carter od Edgara Rice Burroughse. Burroughs na planetu umístil i různé krvelačné příšery, tak doufejme, že s těmi se tam nesetkáme.
Zdroj: IFL Science, Big Think
Video, které jste mohli minout: Asia Express: Do dobrodružství se zapojí i úspěšní sportovci. Jak si poradí bez kajaku a kola?
Alena Gurin Stará
redaktorka FTV Prima, COOL & ZOOM
Nenechte si ujít novinky Prima Zoom!
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
