Prvním člověkem ve vesmíru mohl být Angličan. Proč to nevyšlo?

Za čtyři roky tomu bude půlstoletí, co Neil Armstrong a Buzz Aldrin završili dekádu trvající příběh závodu o Měsíc. Novináři, historici i autoři sci-fi od té doby mnohokrát uvažovali, jak by svět mohl vypadat, kdyby Luny jako první dosáhli sovětští kosmonauti. Po celou tu dobu v regionu mezi pevninskou Evropou a Amerikou visela ještě jedna jiná otázka – kam se v celém závodu o vesmír poděli kdysi slavní Britové?

Za vlast a královnu

Z dnešního hlediska je idea britského programu pilotovaných letů skoro až úsměvná – prvním Britem ve vesmíru byla ostatně teprve chemička Helen Sharmanová, která odstartovala na ruskou stanici Mir v roce 1991 na palubě lodi Sojuz. Britové ideu vlastních pilotovaných letů nikdy příliš neprosazovali, i Sharmanová ostatně letěla bez oficiální podpory britské vlády. Od té doby není britská pozice o mnoho lepší – posledním „britonautem“ je britsko-americký soukromník Richard Garriott, který si letenku zaplatil sám.

Na pohled druhý a třetí je situace mnohem méně jasná. Britská avionika patří dlouhodobě na světovou špičku – zvláště během druhé světové války a v dekádách po ní to byli často Britové, kdo byl pionýrem leteckého inženýrství. Koncept telekomunikační družice? Proudový motor? Letadlové lodě a palubní avionika? To všechno byly vynálezy, které ponejvíce vymysleli nebo nejlépe zdokonalili právě poddaní Jejího Veličenstva. Opomenout nelze ani význam Britského impéria, později Společenství, které s globálními partnery jako Kanadou, Indií či Austrálií mohlo dohromady vyvinout stejné ekonomické úsilí, jaké předvedly Spojené státy či Sovětský svaz.

Právě pozice britské vlády k letu Helen Sharmanové však ilustruje řadu nešťastných rozhodnutí, které v 50. a 60. letech pohřbily celý britský kosmický program. Paradoxem ostatně je, že Británie oproti Sovětům i Americe začala o kosmickém programu uvažovat s předstihem. Spisovatel a vynálezce Arthur C. Clarke lobboval za vypuštění umělého satelitu už v roce 1945, ještě před koncem války, inspirován technickými kvalitami německé balistické střely V-2. Jak upozorňuje think tank Britské meziplanetární společnosti, založený rovněž oproti ostatním velmocem už v roce 1933, v letech po válce pracovalo RAF na předběžném programu letů do vesmíru, a nebýt politických obstrukcí, první muž ve vesmíru mohl na rameni nést zástavu Union Jack.

Pod hlavičkou RAF

Vesmírný program byl dítkem poválečného plánu obranné strategie Britského impéria. V nejlepší tradici britské avioniky spoléhal na vybudování globálních výzkumných středisek, zvažoval nezbytnosti pro vesmírný skafandr (v britské variaci hnědý) a přišel i s řešením pro ožehavý návrat kapsle do atmosféry. Hlavním cílem bylo vyvinout modul pro pilotovaný let na oběžnou dráhu v návaznosti na vypuštění satelitu vyneseného střelou z mateřského letadla, přičemž konceptuální fáze probíhala hluboce v 50. letech, před vznikem "konkurenčních" programů v USA a SSSR.

Startovat se mělo z Austrálie, která celý podnik rovněž spolufinancovala. Oproti americké NASA přitom program RAF připomínal spíše sovětské lety – byl řízen primárně ve vojenské režii. Nakonec však jednotlivé státy Britského společenství postupně program opouštěly s tím, jak stoupaly odhady finanční náročnosti letů. Zrušení vesmírného programu RAF přišlo zrovna ve chvíli, kdy měly začít probíhat první zkušební lety letounu, z něhož měla být na oběžnou dráhu vypuštěna umělá družice. Dokonce již byla vystavěna i továrna, která měla produkovat padesát nosičů ročně...

Británie měla navíc znevýhodněnou pozici vlivem minima plodů německého raketového programu, opět však částečně vlastní vinou. RAF sice po válce testovala několik ukořistěných raket V-2 v rámci operace Backfire, lety však probíhaly pouze v prvních šesti poválečných měsících. Podobně „akční“ byl v Británii celý vývoj strategických raket. Právě Verner Von Braun a ukořistěné nacistické rakety V-2 však byly klíčové pro rozvinutí amerického, respektive sovětského programu balistických raket jakožto nosičů jaderných bomb. Británie spoléhala spíše na své strategické bombardéry – raný vesmírný program USA a Sovětského svazu ale sloužil spíše jako jakýsi demonstrátor schopností zasáhnout cíl na druhém konci světa nejničivější bombou historie, alespoň tak ho vnímali účetní Kongresu i Politbyra.

Otevřená budoucnost

Británii podobný vojenský stimul v zásadě chyběl. Její „pokročilá“ balistická střela zvaná Avro Blue Steel zoufale připomínala konstrukci V-2 a byla do operační služby nasazena až v roce 1962, kdy byla oproti střelám R-7 nebo Redstone, základům programu Sovětů a NASA, už zoufale zastaralá. Británie v jaderném odstrašování spoléhala spíše na americký arzenál a neměla proto potřebu tak mocně harašit raketovým výzkumem. Později ostatně Britové pro válečné potřeby přejali americké ponorkové střely Polaris, na vlastní vývoj už rozpadajícímu se Impériu nezbyly finance. Ironií osudu ignorováním vojenského segmentu strategických raket Londýn přišel i o kosmický program.

Náklady na vesmírný program zlomily vaz i velkým ambicím NASA po programu Apollo, stejně jako mnohým sovětským vizím, je proto otázkou, zdali by Británie mohla program udržet v provozuschopném stavu po delší dobu. Lze ovšem alespoň spekulovat, že pokud by RAF ve své snaze vydrželo, mohlo by později čerpat finance jak z vesmírem stmelených pohrobků impéria, tak i partnerských států západní Evropy. V situaci nejžhavější dekády studené války by bylo jenom logické, že by se účastnilo i závodu o Měsíc. Alespoň tak nějak si alternativu představují spisovatelé spekulativní fikce.

Anglie se však přesto stále ještě může vrátit na výsluní a vše dohnat. Právě zde totiž vzniká prototyp experimentálního raketoplánu Skylon, který by mohl do reality let přenést koncept jednostupňového nosiče schopného letu ze Země až na oběžnou dráhu. Bezpilotní Skylon disponuje hybridními motory, které v závislosti na výšce fungují jako proudové i raketové a šetří tak váhu celého nosiče. Pokud by Skylon skutečně vzlétl, mohl by cenu letů do kosmu srazit desetinásobně a Británii vrátit do pozice průkopníka nikoliv letů, ale tentokrát už přímo kolonizace kosmu.

Ladislav Loukota

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: