Na Mars poletí zřejmě profesionální komik. Bude pro NASA zahánět trudnomyslnost

Pokud se tam nějaká posádka, v níž budou lidé, vypraví, čeká ji trasa dlouhá téměř 55 milionů kilometrů. Celou tu dobu budou astronauti ve stavu beztíže, budou bombardováni obrovským množstvím smrtící radiace a ohroženi milionem větších i menších rizik od mikrometeoritů až po řídnutí kostí. A cesta zpět bude ještě horší, to už před sebou nebudou mít ani tu perspektivu poznání rudé planety.

Jenže tohle není ještě to nejhorší. Podle dosavadních specializovaných psychologických výzkumů, které se zabývaly duševní nepohodou při této dva roky trvající cestě, bude tato stránka ještě větší peklo. Veškerá komunikace bude v pozdější fázi mise až o dvacet minut zpožděná, takže o nějaké komunikaci v reálném čase si budou moci marsonauti nechat jen zdát. Na toto téma proběhla už řada experimentů – jednou například NASA zpozdila úmyslně signál na Mezinárodní vesmírnou stanici ISS o pouhých 50 sekund. Výsledkem byl stres srovnatelný s těmi nejhoršími situacemi, kdy posádce hrozí nějaká katastrofa.

Mars 500

K podobným výsledkům dospěly i experimenty, jako byla například simulovaná mise Mars 500, která nechala lidskou posádku 500 dní uzavřenou v malém prostoru a předstírala cestu k Marsu. Stres z nedostatku soukromí, omezeného prostředí, malého množství podnětů i nudy byly během experimentu všudypřítomné – a to i v situacích, kdy vše probíhalo podle plánu…

Psychologové, kteří tyto simulace vyhodnocovali, se shodují, že pečlivý výběr lidské posádky bude přinejmenším stejně důležitý pro úspěch mise jako technická kvalita kosmické lodě, která je tam dopraví. Poradce NASA, profesor psychologie Jeffrey Johnson, se zabýval analýzou reálných misí, které se cestě na Mars podobaly zatím nejvíc – šlo o dlouhodobé výpravy do Antarktidy.

Komik v posádce

Podle jeho výzkumů je pro budoucnost mise kriticky důležité, aby byl v posádce na Mars i komik. Proč? “Skupiny nejlépe pracují, pokud je v nich obsazená role třídního klauna,” popsal vědec pracující na Floridské univerzitě v přednášce, kterou letos přednesl na zasedání American Association for the Advancement of Science Annual Meeting. “Tihle lidí mají schopnost spojovat ostatní, stavět mosty a bořit zdi mezi lidmi, čímž výrazně zlepšují morálku.” Johnson pozoroval, že tito lidé mají výjimečnou schopnost nejen vtipy dělat, ale především se stávat jejich cílem – ne každý člověk snese, když si z něj někdo dělá dlouhodobě legraci. Ale pro ostatní jde o neuvěřitelně důležitý psychologický mechanismus, který jim pomáhá odbourávat stres. A “komici” nebo “klauni” tohle dovedou – nevadí jim, když si z nich ostatní utahují, dělají si legraci sami ze sebe a tím zlepšují fungování skupiny. Pohřeb jako vtip

Profesor Johnson dokonce pozoroval případ, kdy jedna antarktická expedice z legrace provedla fiktivní pohřeb a poslední rozloučení s jedním z takových vtipálků a výrazně to pomohlo její morálce. “Asi každý někoho takového z práce znáte. Jsou to lidé, se kterými jsou ostatní rádi dohromady, jde o lidi, kteří nás umějí zbavovat psychického napětí a stresu,” říká vědec.

Současně je dost obtížné takové lidi najít, tato role se dá totiž jen obtížně naučit, člověk se s ní musí většinou narodit. Poněkud nebezpečné je, že takto jsou také schopní jednat sociopati, kteří si jen nasadí sociální masku klauna. Takové jedince je zapotřebí všemi dostupnými mechanismy z výběru vyřadit.

Roli vtipálka měl obsazenou ve své expedici i slavný norský polárník Roald Amundsen, když se vydal na cestu k Jižnímu pólu roku 1910. Plnil ji kuchař Adolf Lindstrøm, jehož roli v úspěchu výpravy pak všichni hodnotili jako klíčovou. A předpověděl ji také správně neexistující český génius Jára Cimrman ve hře Dobytí severního pólu, kde je boj proti trudnomyslnosti jedním z klíčových témat vyprávění.Text: MK