Mohli bychom dnes sestavit RoboCopa? Ano, ale...

Za pár dnů do kin dorazí remake kultovního akčního filmu (a sofistikované paralely na mýtus o Ježíšovi) RoboCop z roku 1987. Ačkoliv v něm dojde na modernizaci zápletky i efektů, základní myšlenka zůstává – totiž vybudování policisty nové generace, silnějšího a čestnějšího díky kybernetickým implantátům.

Možnost sestrojit RoboCopa však přestává být fikcí a stává se realitou. Když si totiž u RoboCopa odpustíme jeho nejfantasknější komponent – totiž náhražku poškozených končetin a obecně znovuoživení polomrtvého policisty tak, aby necítil emoce (alespoň dokud se to nezačne hodit scenáristům) – většinu dalších prvků RoboCopa můžeme zkonstruovat už nyní.

Příliš dokonalá výzbroj

Zkusme se prozatím obejít bez kybernetiky jako takové. První na ráně pro vylepšení robopolicisty dle RoboCopa by samozřejmě byla zvýšená síla a odolnost. K tomu se šikne jeden z vyvíjených exoskeletů, jakýchsi robotických obleků určených pro lidského uživatele. Co bylo v 80. letech ještě dalekou fikcí, se již testuje na experimentální úrovni.

Americká armáda tak plánuje program vojáka budoucnosti, kterému by exoskelet dodal na síle i po dlouhém pochodu v plné polní, mnohem všednějším uplatněním je však využití při překládce zboží a munice (jako ve filmu Vetřelci).

Navíc platí, že pokud nositel unese více zátěže, neměl by být problém ho celého obalit do neprůstřelného brnění moderních slitin – nebo aplikovat přicházející "chytré neprůstřelné vesty", opět jako se to očekává od pokusného projektu americké armády. Jediným problémem by tak bylo tradičně napájení – pokud by však po většinu času náš realistický RoboCop hlídkoval v upraveném policejním voze, mohl by po využívat jeho baterie a na vlastní omezený zdroj přepnout až při nutnosti zasáhnout.

Druhým výrazným komponentem RoboCopa jako stroje je pak jeho práce s informacemi. Právě možnost si "v poli" zpřístupnit databázi či nahrávat a přehrávat to, co uslyšel, tvořila významný komponent původního filmu. Vlastně jenom díky nahraným informacím mohl RoboCop v prvním filmu porazit úhlavního nepřítele, zlého manažera hraného Ronny Coxem. V 80. letech nepůsobila idea nezničitelného stroje natolik vzdáleně, zato podobný druh nakládání s informacemi byl mnohem exotičtější.

Paradoxně je však tento druh interface dnes mnohem jednodušší než dříve. Svým způsobem k němu má přístup každý majitel chytrého telefonu – i ty dovolují přístup k internetu, nahrávání nebo přímo aplikace rozšířené reality (dokreslování virtuálních objektů do záznamu reálného prostředí). Chytré brýle jako Google Glass a jiné pak totéž umožňují přímo před očima uživatele.

Revoluce za rohem

Ani pokud však budeme chtít jít o onen podstatný krok dále ke skutečnému kyborgovi, vyhlídky na brzký příchod hybrida člověka se strojem nejsou úplně marné.

Termín kyborg – živý organismus vylepšený o umělé součástky – se zřejmě datuje až do roku 1960, kdy pojem poprvé zazněl v článku Manfreda Clynese a Nathana S. Klina jako způsob úpravy astronautů pro podmínky mimo Zemi. Sestavení skutečného kyborga přestává být otázkou "jak" a stává se spíše "kdy". Z definice spojení člověka s libovolnými umělými náhražky dnes již kyborgové existují u lidí, kterým amputovanou končetinu nahradil implantát, potažmo se dá pojem vztáhnout klidně i na jedince s brýlemi. "Skutečného" kyborga však skrze popkulturu a příklady charakterů od Robocopa po Dartha Vadera vnímáme spíše jako někoho, kdo robotické implantáty ovládá svou vlastní myslí, potažmo nervovým systémem těla.

Jedním z existujících kyborgů je například sociální psycholog a velký propagátor ideje kyborgů Bertold Meyer, který svou ztracenou končetinu nahradil robotickou rukou, u níž může díky napojení zbytky svalů končetiny ovládat prsty. O krok dále jde dobře známá instituce DARPA, který vyvinula ruku přímo napojenou na nervová zakončení – to znamená, že její majitel může svůj implantát ovládat pouze myslí.

Sledujte video, které to demonstruje v praxi.

Vedle rukou se stejný postup používá i u umělých nohou i prvních „umělých očí“, které již dávno překonaly možnosti statických protéz. Výzkum obou financuje americká armáda, která v kybernetických náhražkách vidí možnost vrátit normální život tělesně postiženým válečným veteránům – proces má stále řadu "mušek", je však jenom otázkou času, než se implantáty zefektivní nad možnosti našich tradičních končetin. Pozoruhodná je rovněž skutečnost, že vývoj kybernetické nohy stál armádu pouze 8 milionů dolarů, tedy doslova pakatel v porovnání s jinými velkými armádními zakázkami.

Nutno tedy dodat, že současný výzkum podobných implantátů je stále iniciován vládními potřebami – jakmile se však s efektivnějšími implantáty budoucnosti zvýší poptávka, dá se očekávat i razantní boom nabídky všemožných tvarů, barev a možností.

Nakonec sestavení prvního skutečného RoboCopa nebrání ani tak nedostatek technologií, ale především společnost. Se všemi kauzami ohledně porušování osobních svobod a nepřiměřenými policejními reakcemi by rozhodnutí přijít s nezničitelným, vše nahrávajícím strážníkem jenom stěží přežilo nevyhnutelnou vlnu oprávněné kritiky. Alespoň prozatím tak robopolda stále zůstane uzavřen ve vězení fikce.

Ladislav Loukota