Měsíční prach je pro lidské buňky vysoce toxický

Nesmírná vesmírná alergie

Říká se, že ve vesmíru vás nikdo nemůže slyšet kýchat. Ale astronaut mise Apollo 17 Harrison Schmitt si toho pořádně užil ve velitelském modulu Challenger, když v roce 1972 navštívil Měsíc. Jednou po lunární procházce se náhodně nadýchl měsíčního prachu, který společně se svým velitelem přinesli zpět do obytných prostor modulu. Celý den pak trpěl tím, co popsal jako "měsíční sennou rýmu". Slzel, pálilo ho v krku a neustále kýchal. Napsal to server LiveScience.

Nebyl alergický na Měsíc. Vědci NASA již vědí, že kousky měsíčního prachu – zvláště ty nejmenší a nejostřejší – představují nebezpečí pro zdraví astronautů. Nedávná studie uveřejněná v časopise GeoHealth přesně ukazuje, jak nebezpečný může být tento prach na buněčné úrovni – a výsledky jsou stejně zlověstné jako odvrácená strana Měsíce. Při několika laboratorních testech se ukázalo, že jediná lžička repliky měsíčního prachu dokáže zabít až 90 procent plicních a mozkových buněk, které mu byly vystavené.

Star dust

Prach na Měsíci se chová trochu jinak než prach na Zemi. Především je ostřejší. Protože na Měsíci není žádný vítr, prach tam neeroduje. Místo toho prachová zrnka, která většinou pocházejí z dopadu mikrometeoritů, zůstávají ostrá a hrubá a mohou se zařezávat do plicních buněk astronautů, jsou-li vdechnuta příliš hluboko.

Navíc měsíční prach se může vznášet. Bez atmosféry, jež by Měsíc chránila před neustálým bombardováním slunečním větrem a jím přinášenými nabitými částicemi, může být lunární půda elektrostaticky nabitá podobně jako staticky přilnutá látka. "Tento náboj může být tak silný, že částečky půdy se vlastně vznášejí nad povrchem," uvádějí autoři studie.

Částečky proto snadno mohou přilnout v záhybech ke skafandru a astronauti je s sebou přinesou do obytných prostor. Když se pak uvolní, mohou bránit v činnosti citlivých zařízení, zaseknout zipy, ničit oblečení a, jak to na sobě pocítil Schmitt, způsobit problémy lidskému tělu, pokud se náhodně dostanou do astronautova organismu.

Vědecký tým z newyorské Stony Brook University ve svém výzkumu chtěl zjistit, jak opravdu nebezpečné může být mít plíce plné měsíčního prachu. Protože dostat na Zemi skutečnou měsíční půdu je těžké, vědci použili pět náhradních složek obsažených v prachu nalezeném na různých místech měsíčního terénu. Šlo o sopečný popel z Arizony, prach z lávy v Coloradu a sklovitý, v laboratoři vytvořený jemný prášek navržený americkým geologickým ústavem pro takovéto zkoumání měsíční půdy.

Tým vyhodnotil účinky měsíčního prachu na lidské orgány tím, že ve své laboratoři smíchal vzorky půdy přímo s buňkami lidských plic a s mozkovými buňkami myší. Každý půdní vzorek vědci rozdělili do tří různých stupňů zrnitosti, z nichž nejjemnější měl jen několik mikrometrů (menší než šířka vlasu) a člověk ho může snadno vdechnout až do plic.

Když tým buňky prověřil o 24 hodin později, zjistil, že každý typ půdy způsobil určitý stupeň zániku mozkových a plicních buněk. Nejvíc smrtící účinky měl nejjemnější vzorek, který zabil 90 procent buněk, jež mu byly vystaveny. Buňky, které nebyly přímo zničené, nesly známky poškození DNA, jež by mohly vést k rakovině nebo k neurodegenerativním chorobám, pokud by nebyly opraveny.

"Pro budoucí výzkumníky bude zcela evidentně nezbytné, aby se vyhnuli vdechnutí měsíčního prachu," napsali autoři studie.

Že by se lidé vystavili tomuto nebezpečí při zkoumání Měsíce v příštích desetiletích, je ovšem pravděpodobné. Naštěstí NASA bere tento problém už dlouho vážně a vyvíjí několik metod omezujících prach.

Jednou ze slibných strategií je pokrývat citlivý povrch elektrodynamickým antiprachovým štítem. V podstatě jde o elektricky nabité panely s tenkými vodiči, jimiž prochází proud a odpuzuje tak prach. První laboratorní testy ukázaly, že tyto štíty fungují dobře, a některé vzorky panelů jsou nyní testovány na Mezinárodní vesmírné stanici. Zda lze tyto panely zabudovat do skafandrů, se teprve ukáže.

ČTK