Astronauti na ISS řídili evropského robota na Zemi, možná prvního v řadě

7. srpna byli inženýři v nizozemské továrně Evropské kosmické agentury svědky neobvyklého testu nového robotického vozítka nazvaného Eurobot. Rover jim v hale prováděl standardní pokusné manévry, namísto technika vzdáleného několik metrů ho však řídili astronauti na Mezinárodní vesmírné stanici.

Komunikační oříšek

Za kontrolu byl odpovědný astronaut ESA Alexander Gerst, tou dobou poletující na oběžné dráze cirka 400 kilometrů daleko od robota. Ačkoliv ovládání Eurobota sekundárně sloužilo k prozkoumání jeho schopností, celý pokus byl především testem nového komunikačního aparátu přezdívaného "vesmírný internet".

Zatímco se Gerst nacházel ve vesmíru a Eurobot v Nizozemsku, velení mise bylo umístěno v Německu, a signál šel navíc s pomocí americké NASA ještě přes instituci v Belgii. Podobně komplexní spojení, ačkoliv ho svého druhu používáme každý z nás při surfování internetem, stále není při komunikaci s astronauty na ISS na denním pořádku. Jak se však ukazuje, fungovat může bezproblémově.

Ovládání mezi Zemí a nízkou oběžnou dráhou je ale z dlouhodobého hlediska méně podstatné než to, co dálkové řízení Eurobota vypovídá o plánech na meziplanetární mise. Na první pohled ostatně není zajížďka Eurobota nikterak významná – americká NASA má svůj rover Curiosity už více než dva roky na Marsu, jeho ovládání i přistání bylo rovněž daleko komplikovanějším podnikem než rajtování po nizozemské továrně. Přesto jsme možná v Eurobotovi svědky vesmírných letů zítřka.

Robot jako astronautův avatar

Pomineme-li totiž otázky prestiže, tedy všechno to předhánění se mezi národy a zabodávání vlajek do nových území, a otázku kolonizace, tedy budování dlouhodobé a nezávislé osady a její samovolné šíření, je pravděpodobné, že budoucí návštěvy jiných planet budou probíhat právě jako jízda Eurobota. Mateřská loď plná astronautů zůstane na oběžné dráze, na povrch planet se tak namísto modulů s lidmi vysadí baterie robotů ovládaných z vesmíru. Tímto způsobem by jediná mise mohla navštívit dokonce i více planet, a to za takřka dokonalé přítomnosti lidského elementu.

Výhod by to skýtalo hned několik. Zatímco přistávací kabina pro několik členů lidské posádky potřebuje být zásobena vzduchem, vodou, jídlem, palivem pro návrat a především prostorem nezbytným k pohybu – a je proto rozměrnější – robotí modul by se bez toho všeho obešel a mohl by být mnohem menší, na mateřskou loď by se jich tak vešlo více. Oproti ovládání vzdálených robotů (například roveru Curiosity) ze Země by navíc astronauti na oběžné dráze mohli roboty kontrolovat bez časové prodlevy v reálném čase. Roboti by byli doslova čímsi jako jejich avatarem – mohli by se hýbat skoro okamžitě dle jejich pokynů.

Doposud si kontroloři při pojíždění s Curiosity po Marsu museli vystačit s trpělivostí a pomocí jednoduché umělé inteligence, při detailnějším průzkumu měsíců Jupitera nebo Saturnu stále řízeném ze Země však už narážíme na rozumné limity obou.

Ladislav Loukota