6 zrušených kosmických programů, kterých je největší škoda

V dějinách kosmických programů existuje celá řada scénářů, jimž nechybělo mnoho k realizaci. Celkem šesti zrušených programů mohlo naše využívání kosmu posunout na dekády dopředu. Znáte všechny vesmírné programy, které nebyly?

X-20 Dyna-Soar (a MiG-105)

Na přelomu 50. a 60. let vyvíjelo USAF svůj vlastní miniraketoplán X-20 Dyna-Soar. Nápad byl zrušen až v roce 1963 kvůli nedostatku skutečných cílů, jež by stroj ve vesmíru plnil, a kvůli konkurování NASA. Projekt v zásadě navazoval na slavný experimentální letoun X-15, na němž létala i řada pozdějších astronautů včetně Neila Armstronga. Sověti sami dokonce v očekávání přesunutí studené války do kosmu zahájili vývoj vlastního ekvivalentu systému jménem MiG-105. Jistě, závody v zbrojení by byly v zásadě škodlivým jevem. Dyna-Soar a MiG-105 však byly sto zahájit lety na oběžnou dráhu relativně pravidelněji než tomu bylo i modulů používaných od 60. let. Vyvinuly by navíc řadu technologií, které mohly vést ke vzniku skutečných opakovaně použitelných strojů o dvacet let dříve, než tyto poprvé vzlétly.

Megaroc

Co však mohlo zcela přepsat dějiny, a nastartoval kosmický program o dekádu dříve, byl britská návrh na projekt Megaroc z roku 1946. V jeho rámci chtěli britští inženýři vypustit modifikovanou raketu V-2/A-4 (v zásadě okopírovanou verzi nacistické V-2) až do výšky 304 km, to celé možná i s člověkem na palubě! Šlo by jen o suborbitální let, bylo by však zajímavé sledovat, jak by na to reagovaly i jiné mocnosti. Inženýři sami měli i vize na navazující orbitální projekty. Nesehnali však souhlas o financování od žádného britského ministerstva. Británie, tou dobou ještě stále imperiální velmoc, si kosmický věk nechala utéct i o deset let později, kdy RAF plánovalo zahájit vývoj vlastního kosmického modulu a nosiče - pro rozpadající se členy Commonwealthu, vysoké náklady i nátlak USA byl však projekt v roce 1960 zrušen.

Apollo Application Programme

Před požárem Apolla 1 panovalo v NASA přesvědčení, že "jsme tomu už přišli na kloub". Nejistota Mercury a Geminy opadla, a inženýři začali vymýšlet, jak s raketou Saturn V a technologiemi vyvinutými pro mise Apollo dobýt sluneční soustavu - protože jenom přistát na Měsíci a pak se zase stáhnout zpět, to přece nepřipadalo v úvahu! Apollo Application Programme byl právě takovou kolekcí nápadů, jak recyklovat segmenty Apolla pro celou řadu navazujících výprav. Mluvilo se o dvoustupňovém obletu Venuše, mluvilo se o třífázovém budování skutečné permanentní základny na Měsíci, někteří dokonce začali plánovat i let k Marsu kolem roku 1980. Prakticky jediné, co z Apollo Application Programme nakonec přežilo, byla první americká vesmírná stanice Skylab.

Aft Carto Carrier Space Station

Ačkoliv dnes disponujeme Mezinárodní vesmírnou stanici, komplexem menších modulů poskládaných na oběžné dráze, už třetí dekádu jsme mohli mít až stovku (v extrémním příkladu) stanic, jejichž vnitřní prostor by u každé byl poloviční jako u ISS. Tedy, jenom pokud by NASA kývla na plán několika svých inženýrů, který počítal s možností vynášet externí palivové nádrže raketoplánů až na oběžnou dráhu, kde by tyto mohly být vyčištěny a upraveny pro využití jako vesmírná stanice. Dvě nádrže by se vyrovnaly ISS, ačkoliv by samozřejmě proces čištění a úpravy vnitřního prostoru zřejmě vyšel poměrně draho. Raketoplány však při svých více jak sto letech vždy tyto konstrukce vynesli až na okraj oběžné dráhy - a poté se jich vždy zbavily. Teoreticky tak mohl vzniknout stejný počet stanic. Projekt nikdy nepostoupil do fáze reálného zvažování, ironicky však hlavním argumentem nebyly technické potíže, ale prozaické "co bychom s takovým prostorem a počtem možných stanic vlastně dělali?"

Lockheed Martin VentureStar

Americký raketoplán, neboli program STS, nebyl původně navrhován jako systém trvající po tři dekády (!), ale pouze jako první fáze budoucích znovupoužitelných kosmických prostředků. NASA spolu se soukromými společnostmi proto v 90. letech zahájila vývoj skutečného jednostupňového raketoplánu VentureStar, jež by ke startu nepotřeboval přídavné raketové bloky, odemkl by skutečně levnější lety a navrch by se (v původní verzi) obešel i bez posádky. Idea využívala celou řadu revolučních, dodnes nerealizovaných technologií. Pak se však objevily komplikace s demonstrátorem X-33, prodražováním projektu (nakonec však snědl méně než miliardu) a zejména zvyšováním kritické hmotnosti vlivem nedostatečné integrity první verze palivových nádrží. Namísto řešení NASA pod vlivem škrtů celý projekt raději odpískala v roce 2001. Raketoplány pak, byť vzdor pauze po havárie Columbie, létaly dalších deset let, než byla NASA odkázána na taxislužby Sojuzů.

Projekt Orion

Zřejmě nejlepší vyhlídky, jež byly zrušením zmařeny, pak měl projekt Orion z přelomu 50. a 60. let. Jeho principem mělo být obejití celého otravného používání neefektivních chemických raket, namísto toho měl být Orion poháněn malými jaderných bombami (o síle 0,15 kilotuny, méně než tisícina síly bomby z Hirošimy), jež však uvolněnou energií k vlastní hmotnosti přesto mnohonásobně překonávají energii ukovanou v chemickém palivu. Pokud by se vyřešily problémy s ochranou posádky, i první verze Orionu mohly v polovině 60. let vynést do vesmíru klidně stočlennou posádku - a možná i kolem 70. Let vyrazit k Marsu a dále. Lodě Orionu byly totiž navrhovány spíše jako velké námořní plavidla než jako křehká letadla. Matematika seděla, na Orionu ostatně pracoval jeden z největších géniů poválečného světa Freeman Dyson.

Zrušení proto přišlo jako hořká pilulka. Orion byl od počátku kvůli konkurování NASA armádním projektem, a ačkoliv vědci v pozadí chtěli spíše objevovat planety sluneční soustavy, ve snaze získat zdroje pro svůj projekt navrhli i vojenskou verzi lodě. Ta by jako jaderná ponorka byla sto dosáhnout oběžné dráhy a hrozila by východnímu bloku z vesmíru stovkami jaderných hlavic. Legenda praví, že když vojenskou verzi ukázali novému prezidentovi Kennedy, vyděsil se a projekt zrušil. Ve skutečnosti byl Orion na vrcholu studené války nejen rizikový, ale politicky neprůchodný z více důvodů. Nic to nemění na tom, že dodnes je pohon na bázi Orionu tím jediným, čím jsme sto přepravovat velké množství nákladu alespoň v procentech rychlosti světla.