První metro vzniklo v Londýně. Do podzemí nejprve vjely parní vlaky

Během 19. století trpěl (nejen) Londýn špatnou dopravní situací. Návštěvníci přijeli vlakovou soupravou na okraj města, kde chtě nechtě usednout do kočárů tažených koňmi, méně majetným pak nezbývalo nic jiného, než se do místa určení vydat pěšky.

Železniční stanice byly od veškerého dění zkrátka příliš daleko, protože původní obyvatelé s obrovským železničním rozmachem logicky nepočítali. S rostoucí dopravou se tak z pohodlného cestování rázem stalo doslova utrpení, kterému dokázal čelit jenom nervově odolný jedinec. Četné kolony se nelíbily obyvatelům města a zejména tamním podnikatelům, kterým se vlivem špatné dopravní plynulosti horšily výdělky.

Všichni si byli dobře vědomi toho, že doslova kolabující dopravní situace potřebuje zásadní řešení – nikdo ale nevěděl jaké. I když se během doby objevilo mnoho železničních návrhů a řešení týkající se výstavby tratí vstříc zastavěné infrastruktuře, všechny byly zamítnuty a označeny jako neproveditelné. Jako zázrak z nebe o několik desítek let později přišel nápad vystavět podzemní železnici. Hlavním strůjcem podzemního systému byl právní zástupce města Charles Pearson (1793–1862), jenž se zasloužil o to, že přesvědčil městskou korporaci, aby uvolnila nemalou korunu na výstavbu obří stavby.

Úspěch, který si oblíbil celý svět

Práce na výstavbě první podzemní dráhy na světě byly zahájeny v roce 1860, kdy původní plány počítaly s necelých 5 kilometrů dlouhým úsekem vedoucím z Paddingtonu do Farringdon Street. Příkop pro první metro byl vyhlouben pomocí „hloubené metody“, obvykle v polovině vozovky, kde byly cihlové stěny postaveny po stranách a železniční koleje položeny na dno trasy. Celý příkop byl nakonec zastřešen cihlovou klenbou, jež byla z vrchní strany zasypána a zatěžkána silnicemi. Stavba si vyžádala zničení necelé tisícovky domů, které byly srovnány se zemí – v té době možné, dnes zcela nemyslitelné.

Největším nepřítelem pracujících nádeníků byla vodovodní potrubí a kanalizace, na které museli dávat stále pozor. Ani sebeopatrnější postup se ale nevyhnul mnohým nehodám, během nichž došlo k zaplavení některých úseků. Všechny strasti se ale zdárně vyřešily a 9. ledna 1863 došlo ke slavnostnímu otevření první podzemní železnice na světě. První den otevření byl určen železničním manažerům, členům parlamentu a městským zastupitelům včetně premiéra. Lord Palmerston ovšem pozvání ironicky odmítl s tím, že ve svých 79 letech chce zůstat nad zemí tak dlouho, jak to jen půjde. V Paddingtonu nakonec do dvou vlakových souprav nastoupilo kolem 600 nejváženějších hostů, které početnou smetánku odvezly až na stanici Farringdon Street Station. Na konci historicky první vyjížďky byla připravena velká hostina a proslovy, z nichž některé pamatovaly na uctění památky Charlese Pearsona. Strůjce celého nápadu se slavnostního otevření nedočkal, protože zemřel v roce 1862, tedy jen několik měsíců před dokončením celé stavby. Následující den ráno byla linka otevřena pro veřejnost, kdy během sobotního dne stanice pocítily zátěž více než 30 tisíc zvídavých cestujících.

Na metru se "přiživil" i kabaret

Ačkoli byla první podzemní železnice v nejedné kabaretní hře zesměšňována, ve skutečnosti znamenala pro obyvatele Londýna a lidstvo samotné obrovský úspěch, který deník The Times označil za „velký strojírenský triumf“. Během prvního roku se po této železnici přepravilo více než 9 milionů cestujících, jejichž počet se stále navyšoval. V následujících dvou letech byla trasa prodloužena dále na východ do města Moorgate a v opačném směru na Hammersmith.

Zpohodlnělí lidé si ale brzy začali stěžovat na všudypřítomný kouř. Ostré stížnosti nakonec zapříčinily i zásadní změnu, kdy byly parní vlaky nahrazeny elektrickými. První podzemní elektrická železnice se otevřela v Londýně v roce 1890. Jednalo se o vůbec první linku, které se říkalo „tube“ – tedy trubka, roura. Nejen pravidelné a pohodlné dopravní spojení způsobilo, že se Londýn začal pozvolna rozrůstat na všechny strany, zatímco počet obyvatel města sám o sobě klesal. V současné době londýnské metro denně přepraví více než 3 miliony cestujících na úseku dlouhém něco málo přes 400 kilometrů.

Metro jako úkryt

Linky podzemního metra ne vždy sloužily pouze k přepravním účelům. Během první i druhé světové války tisíce Londýňanů našlo v jejich útrobách útočiště, protože jejich prostory byly mezi lidmi obecně považovány za nejbezpečnější místa v Londýně. Zpočátku se vláda pokusila „zneužívání“ podzemních prostor omezit vylepováním varovných upozornění, která ovšem v případě náletů nebral nikdo vážně a jejich přítomnost byla jednoduše ignorována. Není ani divu, přece jen tištěný papír pudu sebezáchovy neporučí. Tisíce Londýňanů se tedy i nadále během ohrožení přesouvalo do stanic metra. Mezi „obyčejnými“ lidmi byli i vlivní a bohatí podnikatelé, kteří brzy dostali nárok na nejlepší místa, která byla prodána zájemci s největší nabídkou. Jak byly nálety častější, na linkách metra lidé dostávali teplé jídlo a čaj. Prostory metra se kromě úkrytu využívaly také jako továrny na výrobu letadel nebo jako úkryty pro vzácné předměty z Britského muzea.

Text: Petr Smejkal