Legendární náklaďák je naší velkou chloubou. Umí neskutečné věci, lze na něj i schovat raketomet

Armáda o výrobě středního terénního nákladního automobilu o nosnosti 3 tuny v terénu a 5 tun na silnici uvažovala už v roce 1947. Teprve o čtyři roky později, 31. srpna 1951, ale vydal Vojenský technický ústav (VTÚ) soubor požadavků, které měl nový vůz splňovat. Pak šlo najednou vše ráz naráz. Už 3. září začala v pražské Libni pracovat konstrukční skupina vedená šéfkonstruktérem Pragy Janem Lancem, která díky práci v noci a o víkendech dokázala už po 17 dnech předložit ministerstvu národní obrany hotový projekt.

Mohlo by vás také zajímat: Pražské stíhače tanků byly noční můrou Sovětů. Podívejte se, jak s nimi nacisté kropili nepřítele

Rozkaz z března 1953

První funkční vzorek Pragy V3S byl dokončen 20. února 1952 a v květnu začaly vojskové zkoušky na 125 km dlouhém okruhu a v terénu v Brdech. Z porovnání s obdobnými vozy ZiS-151, Studebaker US6 a Tatra 128 vyšla Praga V3S více než dobře – automobil měl vysokou průjezdnost terénem a po 10 000 kilometrech vykazoval běžné opotřebení. Původně požadovanou broditelnost 2 metry nešlo konstrukčně zajistit, takže armáda nakonec slevila na 0,8 metru.

Rozkazem ministra národní obrany generála Alexeje Čepičky z 29. března 1953 byl vůz zaveden do výzbroje pod označením Automobil nákladní terénní 3 t (V3S). Povolení sériové výroby dostalo ministerstvo všeobecného strojírenství dne 2. dubna 1953 a vzápětí se rozjela výroba v automobilce Praga přejmenované na Automobilové závody Klementa Gottwalda.

Nepřekonatelný terénní vůz

Praga V3S se uplatní hlavně v terénu. Brodit se může téměř metr hlubokou vodou, zdolá kolmou překážku až 40 cm vysokou a nevadí jí boční náklon až 40 stupňů. Oproti jízdě v terénu je silnice pro V3S spíše nepřátelským územím – kvůli maximální rychlosti 60 km/h se sice stávala snadnou kořistí silničních cyklistů, kteří v jejím vzduchovém pytli pohodlně šetřili energii, hluk a vibrace v kabině se ale pro řidiče už po několika desítkách kilometrů stávaly nesnesitelnými.

Konstrukce vozu je každopádně mistrovská. Vpředu je umístěn šestiválcový řadový vznětový vzduchem chlazený motor T 912, na který je napojena suchá jednokotoučová třecí spojka a čtyřstupňová převodovka. Na ni navazuje dvoustupňová přídavná redukční a rozdělovací převodovka. Z přídavné převodovky vycházejí dva kloubové hřídele k pohonu zadních náprav a jeden kloubový hřídel k pohonu přední nápravy.

Takhle se plně naložená Praga V3S vypořádá s rozbahněnou lesní cestou:

Nápravy jsou zavěšeny na žebřinovém rámu, ke každému vozidlovému kolu je vložena kolová redukce. Řízení se šnekem a kladkou je lehce ovladatelné. Elektřinu dodávají dva 12V akumulátory a dynamo. Vyšší rychlostní stupeň se řadí s dvojím vyšlápnutím spojky, nižší rychlost pak s meziplynem a znovu s dvojím vyšlápnutím spojky.

V terénu se uplatní pohon přední nápravy a redukce, do kopce pak i závěr diferenciálů. Totéž platí i při brodění a jízdě v málo únosném terénu, jako jsou třeba bažiny. Příkopy a zákopy se překonávají zásadně šikmým přejezdem se zapnutým pohonem kol přední nápravy. Při zapadnutí se může Praga V3S sama vyprostit s použitím kladky, lana a navijáku.

130 00 kusů v desítkách verzí

Výroba se v roce v roce 1961 přesunula do Avie Letňany a v roce 1978 se objevila modernizovaná verze V3S M1. Poznáte ji mimo jiné podle pevných čelních skel a ostřikovačů. Druhá část modernizace už byla komplexnější – u verze M2 z roku 1982 se mimo jiné přesunuly přední reflektory do nárazníku – a výroba se znovu přesunula, tentokrát na Slovensko do BAZ Bratislava. Tady se Praga V3S vyráběla až do 31. března 1991.

Celkem bylo za 47 let vyrobeno 129 352 kusů automobilů Praga V3S v desítkách verzí. Základem byl valník schopný přepravovat náklad 5 000 kg na silnici nebo 3 000 kg v terénu, případně 22 vojáků. Druhou nejrozšířenější verzí byla skříňová nástavba, která se dala použít jako obvaziště, polní kuchyně, radiovůz apod. Automobily se uplatnily v civilním sektoru jako pojízdné dílny, sklápěčky, autojeřáby nebo fekální vozy a cisterny. Podívejte se na první start Pragy V3S po pěti letech:

Přečtěte si také: V armádě umíralo za socialismu i 200 vojáků ročně. V tanku, ale také vlastní rukou

Bojující Praga V3S

Kromě transportu nákladu a mužstva dokázala armáda využít Pragu V3S i jako bojové vozidlo. Od roku 1953 se na korbu valníku montoval raketomet československé výroby ráže 130 mm vz. 51, který byl během transportu díky plachtě dokonale maskovaný. V palebném postavení pak stačilo plachtu sundat a sklopit bočnice a zbraň byla připravena k boji.

Unikátní pak byla konstrukce 30mm protiletadlového dvojkanónu vz. 53/59 montovaná na pancéřovaném podvozku Praga V3S. Tato modifikace byly vyvezena do Libye a bývalé Jugoslávie, kde dodnes slouží v armádách Bosny a Hercegoviny (116 kusů ve službě) a Srbska (48 kusů).

Několik upravených skříňových vozů Praga V3S se dostalo i do bojové zóny – v roce 1991 se v rámci operace Pouštní bouře účastnily jako pojízdné laboratoře československé protichemické jednotky první války v Zálivu, později byly nasazeny v rámci mírových sil IFOR v Bosně a Hercegovině. S osvědčenými automobily se Armáda ČR loučí jen neochotně – teprve od roku 2008 začaly být vozy V3S postupně nahrazovány novou Tatrou 810 a ještě v roce 2018 evidovala AČR 671 vozů Praga V3S.

ZDROJ: Vojenský historický ústav Bratislava