Zapomenutý létající tank – bitevní apache měl předchůdce, který byl mnohem lepší

V USA se právě v této době rodí nové a převratné bojové stroje s rotujícími nosnými plochami. Patří mezi ně například S-97 Raider nebo stroje jako SB-1 Defiant a Bell V-280 Valor. Americké ozbrojené síly požadují od nových strojů mnohem vyšší výkony, než jakých dosahují konvenční vrtulníky, a tak výrobci zvolili nová konstrukční řešení. U raideru nebo defiantu například k nosnému rotoru přidali tlačnou vrtuli na konci trupu, u jiných strojů zase vsadili na koncepci konvertování.

Z pohledu těchto netradičních, a dalo by se říci i novátorských řešení zní ale velmi paradoxně, že americká armáda už mohla několik desítek let disponovat vrtulníkem, který by se svými výkony vyrovnal těmto novým strojům, jež zatím ani neopustily monitory projekčních počítačů nebo existují jen v podobě nelétajících prototypů.

Ještě zajímavěji zní fakt, že onen stroj dostal do vínku stejné konstrukční řešení, které má být charakteristickým pro nejnovější výtvory amerických zbrojovek, jako jsou už zmiňovaný S-97 Raider či SB-1 Defiant. Tím technickým zázrakem své doby byl dnes zapomenutý bitevní vrtulník AH-56 Cheyenne. Chybělo málo a místo dnes dobře známého AH-64 Apache by na světových válčištích operoval nekonvenční a mnohem výkonnější cheyenne. Běh událostí se však ubíral svou cestou a osud cheyennu se stal příkladem toho, že to nejlepší nemusí vždy zvítězit a že kompromisy se dělaly v každé době. Vedle cheyennu byl apache ve své první podobě jen ústupkem z maximálně možného.

Vzdušná kavalérie potřebovala ozbrojené oře

Příběh AH-56 se začal psát někdy v roce 1962, kdy americká armáda začala uvažovat o ozbrojených vrtulnících pro aeromobilní jednotky, tedy vzdušnou kavalérii. Vrtulníky byly velmi flexibilní a rychlé, ovšem také zranitelné. Proto se hledal způsob, jak je proti útokům ze země ochránit.

První zkušenosti z Vietnamu vedly k různým více či méně povedeným pokusům ozbrojit stávající transportní vrtulníky. Příkladem byly četné modifikace legendárního UH-1 Iroquois. Na jeho základě vznikla i neméně slavná AH-1 Cobra, což byl sice bitevní stroj, ale vzniklý pouhou přestavbou iroquoise. Proto v roce 1964 americká armáda spustila program AAFSS, v rámci něhož měli výrobci vyvinout těžký ozbrojený útočný stroj. Bell přišel s typem D-262, Sikorsky s návrhem S-66 a Lockheed nabídl prototyp s označením CL-840.

Necelý rok po vypsání programu AAFSS byl za vítěze vybrán projekt Lockheedu. Jeho stroj, budoucí cheyenne, se vyznačoval tzv. fixním nosným rotorem a tlačnou vrtulí na konci ocasního nosníku v sousedství vyrovnávacího rotoru. Důležitým prvkem bylo i malé křídlo v dolní části trupu, které mělo sloužit jak pro upevnění podvěsné výzbroje, tak jako další nosná plocha.

Celá koncepce umožňovala postavit vrtulník, který dosahoval mnohem větších rychlostí než kterýkoliv jeho předchůdce či současník a také naprostá většina jeho následovníků. Nicméně podoba cheyennu představovala pro konstruktéry neprobádanou cestu, proto velení armády nechalo paralelně běžet i vývojové práce na typu AH-1 Cobra. Cobra byla považována za dočasné řešení, jak je ale známo, přežila dodnes a stále se vyrábí, i když v notně modernizované podobě.

V roce 1965 tedy armáda Lockheedu zadala stavbu deseti zkušebních prototypů AH-56 s tím, že dodávky prvních sériových cheyennů měly začít mezi roky 1970 a 1972. Armáda si dělala velké naděje, vždyť na začátku roku 1968 objednala hned 375 strojů, a to tehdy prototyp létal jen několik měsíců, do vzduchu se poprvé podíval v září 1967. I na dnešní poměry byl cheyenne úctyhodný stroj. Vedle nezvyklé koncepce vynikal i rozměry – na délku měřil více než 16 m a jeho maximální hmotnost činila bez mála 12 tun. Pro srovnání, apache má na délku zhruba o metr více, ale jeho maximální vzletová hmotnost je o více než tunu nižší. A to je apache dvoumotorový stroj, zatímco cheyenne poháněl jen jeden motor.

Převratná konstrukce, která předběhla dobu

Rotor cheyennu s pevnou rotorovou hlavou roztáčela turbínová pohonná jednotka GE T64 o výkonu 2930 kW, což je více, než měly dva motory původního AH-64A dohromady. Jeho síla se podle režimu letu rozdělovala mezi hlavní rotor a zadní tlačnou vrtuli. Při vysokých rychlostech šla větší část výkonu na zadní vrtuli, přitom hlavnímu nosnému rotoru pomáhalo vytvářet dostatečný vztlak křídlo v dolní části trupu. Právě kvůli předpokládaným vysokým rychlostem dostal nosný rotor cheyennu pevnou rotorovou hlavu (tzv. pevný či fixní rotor), protože klasické rotory s pohyblivou hlavou by nevydržely mechanické namáhání. Cheyenne tak po odstranění prvotních problémů dosahoval rychlostí kolem 400 km/h, v klesavém letu dokonce překonal hodnotu 450 km/h. Takový AH-64 má maximální rychlost na hranici 300 km/h, jeho bojový dolet činí něco kolem 500 km, zatímco cheyenne měl dolet téměř 2000 km.

V AH-56 seděla dvoučlenná posádka, přičemž pilot měl místo vzadu a střelec vpředu. Střelcova sedačka se zaměřovacími systémy a periskopem byla otočná, jejím pohybem střelec zaměřoval hlavňové zbraně umístěné v otočných věžích na přídi a pod trupem. Naproti tomu pilot měl sedačku pevně ukotvenou, ale jeho přilba dostala integrovaná čidla i optický zaměřovač zbraní. Ty pak zaměřoval pouhým otáčením hlavy, jako je tomu i u dnešních moderních bitevních strojů. Cheyenne navíc mohl řídit kterýkoliv z obou členů posádky.

Otočná věžička na přídi mohla nést granátomet ráže 40 mm nebo rotační kulomet ráže 7,62 mm. Druhá otočná věžička se v případě potřeby upevňovala pod kabinu pilota a obsahovala 30mm automatický kanon. Pod pomocným křídlem a trupem bylo celkem šest závěsných bodů pro výzbroj, kterou tvořily především protitankové řízené střely TOW a bloky s neřízenými protizemními raketami. Cheyenne mohl pod křídly nést i přídavné palivové nádrže. Vedle optických zaměřovačů disponoval i laserovým značkovačem.

Bylo jich jen deset

V letech 1967 až 1969 bylo postaveno všech deset objednaných prototypů. Cheyenne tak představoval první v USA vyvinutý čistě bitevní vrtulník se vzájemně provázanými systémy řízení, zaměřování a palby, které vzájemně spolupracovaly. Cheyenne byl vlastně létající tank či vzdušná artilerie, což vyjadřoval i název programu AAFSS – Advance Aerial Fire Support System. Proti nepříteli mohl vrhnout celou škálu projektilů, střel, granátů a raket, navíc posádka byla chráněna pancéřovanými pláty. Během zkoušek potvrdil i výhody zvolené koncepce, zrychlení i zpomalení bylo na vrtulník neuvěřitelné a neporovnatelné s jiným existujícím strojem a to i o dekády později. Cheyenne dokázal zrychlovat i zpomalovat bez nutnosti naklánět celý trup vpřed či vzad, tak jak jsou nuceny konveční vrtulníky s pohyblivými rotorovými hlavami.

Nicméně pevná rotorová hlava cheyennu měla z počátku také své mouchy. Během přízemních letů ve velkých rychlostech docházelo k nestabilnímu chování nosného rotoru vlivem přízemního efektu. Jeho listy nekontrolovaně vibrovaly a kmitaly, což bylo velmi nebezpečné. Přesně tento problém se stal osudným třetímu prototypu, když 12. března 1969 jeden list rotoru zasáhl za letu ocasní nosník, vrtulník se zřítil a pilot zahynul. Stejný problém se objevil i při testech v aerodynamickém tunelu o pár měsíců později. Projevovaly se i další obtíže technického rázu, navíc se oproti požadavkům armády zvýšila prázdná váha stroje a celý program se začal zpožďovat i prodražovat. A tak se v květnu 1969 armádní špičky rozhodly objednávku na sériové stroje zrušit.

Definitivní stop pro cheyenne to však neznamenalo, Lockheed mohl dále pokračovat ve vývoji a pokusit se problémy odstranit. Přišel s návrhem vylepšení systému řízení označovaným jako ICS a také se jeho inženýři snažili najít cestu, jak snížit hmotnost stroje. Kvůli bezpečnosti dokonce několik strojů dostalo vystřelovací sedačky pro pilota a střelce. Není tedy pravdou, že prvním vrtulníkem s vystřelovacími sedadly byl sovětský typ Ka-50. Neobvyklé bylo, že se sedadla z cheyennu vystřelovala směrem dolů pod vrtulník. Vrtulníky Kamov řady 50 mají systém vystřelování opačný, sedačky jsou katapultovány nad vrtulník, přičemž se před jejich odpálením listy nosného rotoru pyrotechnicky oddělí. U Lockheedu odstranili vibrace rotoru a do značné míry vyřešili i dětské nemoci AH-56, ale na začátku 70. let už do jeho osudů promlouvala politika.

Z nejlepšího se stal nechtěný

Velení armády mělo pocit, že práce na odstranění problémů nového vrtulníku odsouvají jeho zavedení do výzbroje na neurčito a celý program nadměrně prodražují. Špičkám letectva se zase nelíbilo, že by armádní podpůrný vrtulník měl přebrat úkoly útočným strojům v jeho kompetenci. Navíc se začalo pracovat na nových letounech pro blízkou podporu pozemních sil, ať už to byl harrier nebo A-10. Drahý, složitý a problematický cheyenne upadl v nemilost. Ke všemu se ještě Spojené státy začaly připravovat na stažení z Vietnamu, kde měl AH-56 působit především. Objevily se také úvahy, že pro armádu by byl lepší dvoumotorový konveční stroj, který by přišel levněji. A tak se stalo nevyhnutelné, v srpnu 1972 byl projekt AH-56 Cheyenne zastaven.

O měsíc později armáda vyhlásila nový program nazvaný AAH (Advanced Attack Helicopter). Do něj se Lockheed přihlásil s návrhem dvoumotorového stroje CL-1700, což byl vlastně upravený cheyenne bez tlačné vrtule, ale neuspěl. Program AAH pak přivedl na svět dnes známý AH-64 Apache. Nicméně vývoj cheyennu zase tak zbytečný nebyl. První verze apache totiž dostala do vínku zaměřovací a bojové systémy vyvinuté pro cheyenne. Do výzbroje americké armády se tedy dostal horší a konvečnější stroj. A po několika desítkách let se ukazuje, že právě cheyenne byl hudbou budoucnosti, kdežto apache jen krokem stranou, a dokonce zpět. Do dnešních dnů se zachovaly celkem čtyři prototypy cheyennu, které jsou rozesety po různých muzeích ve Spojených státech.

DP