U Tobruku krváceli i Češi

Přístavní městečko Tobruk na severovýchodním území Libye patřilo během druhé světové války mezi jedno z nejdůležitějších míst území severní Afriky. Jeho okupanti mohli po Středozemním moři zásobovat své jednotky důležitými surovinami, přičemž se jednalo o pomyslnou vstupní bránu k ropnému bohatství východních zemí. Libye se stala roku 1911 italskou kolonií.

Vlivem válečných událostí v roce 1940 Italové napadli britské síly v Egyptě, což byl jeden z prvních kroků Benita Mussoliniho (1883–1945) vedoucí k vytvoření velké říše na africkém kontinentu. Zprvu se útočníkům dařilo a zejména díky početní převaze zahnali Brity dál na západ, nicméně italský diktátor udělal osudovou chybu, neboť jeho byť početnější, ale zato špatně vybavené vojsko nepokračovalo dál v ofenzivním tažení, nýbrž na dobytém území zaujalo obranné postavení. Sir Winston Churchill (1874–1965) nelichotivé situaci učinil přítrž a po likvidaci několika nepřátelských válečných lodí střežících důležitou tepnu skrze Středozemní moře, vyslal zbylým jednotkám do Egypta výraznou posilu, čímž pro Italy začal řetězec těžkých porážek. Italové byli úspěšně odraženi, vyhnáni z Egypta a mnoha dalších důležitých míst v okupované Libyi, mezi nimiž bylo i strategické přístavní město Tobruk. Mnoho útočících vojáků pokračovalo mimo Tobruk, dokonce až na hranici severozápadní Libye zvané Tripolsko, než byli mnozí nakonec staženi a nasazeni do Řecka.

Italský diktátor volá o pomoc

Situace se pro italská vojska vyvíjela natolik špatně, že zcela reálně hrozil ústup z celé libyjské kolonie. Mussolini byl zoufalý a požádal o podporu svého přítele Adolfa Hitlera. Německý vůdce nelenil a do severní Afriky poslal obrněné německé síly, které měly ustupující italskou armádu podpořit. Hitlerovi ostatně nic jiného nezbývalo, protože ztráta severní Afriky by byla pro jeho budoucí plány jednou velkou katastrofou. Na pomoc poraženým Italům tak poslal výborného stratéga a brilantního taktika Erwina Rommela (1891–1944), jehož se nepřítel po právu obával. Rommel své kvality potvrdil a ve velice krátkém čase zatlačil Brity a jejich spojence zpět, čímž Italy zachránil před jasnou porážkou a naopak je postavil do role útočníků.

Ve 2. světové válce zemřelo celkem přes 50 000 000 lidí, z toho zhruba 360 000 Čechoslováků. Z 50 000 československých vojáků bojujících na straně spojenců se bojů v severní Africe se jich zúčastnilo 1 800.

Spojencům přes četné neúspěchy nezbylo než se zakopat ve městě Tobruk, kolem něhož zhotovili silnou obranu. Obrana Tobruku měla Erwina Rommela zastavit v postupu do Egypta, odkud by měl dál možnost cílit na Blízký východ plný ropných polí a jiných strategických zdrojů. Tobruk sice mohly německo-italské síly obejít a postupovat dál, ovšem s nepřítelem v týlu by byla další tažení přímo ohrožena, nemluvě o problematickém zásobování. Rommel se tedy snažil Tobruk opakovaně dobýt, ale prolomit obranné linie se mu stále nedařilo. Obránci byli vyčerpaní a zásoby kriticky docházely. Času nebylo nazbyt a Winston Churchill se rozhodl k riskantnímu kroku: vyslal konvoj se zásobami přes Středozemní moře, kde se to nepřátelskými jednotkami a minami jenom hemžilo. Štěstí ale stálo na jeho straně a 12. května 1941 do Egyptského přístavního města Alexandria dorazil konvoj s 238 tanky a 43 stíhacími letouny Hurricane. Povzbuzení Britové se rozhodli ukončit německo-italské sevření, nicméně jejich průnik byl brzy odražen. Velkou porážku zažili také v rámci dlouhodobě plánované operace Battleaxe v červnu 1941, kdy byla polovina britských tanků rozstřílena německými 88mm děly. Po dalším neúspěšném průniku britskému velení došla s generálem Archibaldem Wavellem (1883–1950) trpělivost a jeho post nahradilo maršálem Claudem Auchinleckem (1884–1981).

„Pouštní liška“ se nikdy nevzdává

Zlom nastal až v listopadu 1941 při operaci Crusader, kdy se britským jednotkám podařilo Rommelovo vojsko zahnat na ústup. Rommel sice v mnoha případech de facto bitvu vyhrál, nicméně měl obrovské problémy se zásobováním, které bylo v nehostinných pouštních podmínkách naprosto klíčové. Zkušený německý taktik tedy opět doplatil na italský laxní přístup vůči jeho požadavkům, které nebyly nikdy brány vážně. Zásoby se stále vozily do vzdáleného Tripolisu, které bylo od hlavních bojišť příliš vzdáleno. Ani na výstavbu důležitých silnic a obchvatů nikdy nedošlo. Britům se po dlouhých měsících nakonec podařilo Tobruk osvobodit, ovšem ne nadlouho. „Pouštní liška“, jak se vynikajícímu německému stratégovi Erwinu Rommelovi začalo přezdívat, se jen tak nemínila vzdát. Rommel v Tripolisu doplnil zásoby a s čerstvými jednotkami zahájil v květnu masivní protiofenzivu, která bránící vojska opět postavila do role poražených. Po několika důležitých vítězných bitvách již 20. června 1942 útočil na pevnost Tobruk, kterou o den později 21. června skutečně dobyl. Jihoafrický generál Hendrik Klopper (1903–1977) svým důstojníkům nařídil, aby se vzdali, čímž se do rukou Rommela dostalo přes 20 000 tisíc zajatců, 2000 vozidel včetně tisíců tun zásob a pohonných hmot.

Zatímco v Londýně vypukla po kapitulaci Tobruku obrovská panika, Adolf Hitler ocenil svého oblíbence Ervina Rommela hodností polního maršála, načež Rommel poněkud nepřekvapivě slíbil, že jeho další cesta povede k Suezskému průplavu na východ. Své sliby skutečně naplnil a již brzy vyrazil s necelou stovkou tanků směrem na egyptské město Alexandria. Brzy však doplatil na špatný stav bojové techniky a vyčerpání vojáků, vlivem čehož byla později Rommelova rozpínavost utnuta. Na území severní Afriky boje probíhaly až do května roku 1943, kdy německé jednotky definitivně kapitulovaly. S hrdostí nutno dodat, že v obraně Tobrucké pevnosti sehrál v roce 1941 po boku Britů, Australanů, Poláků a dalších jednotek důležitou roli také 11. čs. pěší prapor – Východní, z něhož ale bohužel během bojů 14 mužů padlo, 26 bylo zraněno těžce a 55 lehce.

Text: Petr Smejkal