Tanky budoucnosti už jedou, US Army připravuje prototypy

Američané by chtěli robotizovat svůj Abrams Zdroj: US ARMY

Lidského prvku ve válce po roce 2022 možná ubude.

Bezpilotní útočné letouny jsou realitou již 16 let. Ačkoliv stále zvládají jen pouhý průzkum, sebevražedný nálet anebo boj proti relativně málo sofistikovaným povstalcům, bojové drony se dostávají do služeb armád celého světa. Pozemní vozidla oproti tomu stále spoléhají na lidskou posádku.

Důvodů je k tomu vícero, začíná se však zdát, že i do pozemních vojsk pronikají bezpilotní trendy. Americká armáda počítá, že na rok 2022 připravované první prototypy jejího "tanku budoucnosti" nazvaného Next Generation Combat Vehicle (NGCV) by mohly být roboty! A opodál nejsou ani na druhé straně barikády.

Tanky ve světě zítřka

Přípravu NGCV oznámili minulý týden představitelé armády. Přesněji by NGCV měl v roce 2022 disponovat dvěma polními demonstrátory, dle jejich výkonů teprve následně padne rozhodnutí, zdali je nutno dále program financovat, či nikoliv. Pokud by se armáda rozhodla pro to první, příchod stroje do služby je plánován na rok 2035. Pokud pro to druhé, soutěž by se po čase vypsala znova, zatímco by armáda dále udržovala v chodu stávající tanky (a další bojová vozidla) vyvinuté během 70. let.

Z různých prohlášení vyplývá, že armáda bude poptávat tank zcela nové generace. Zřejmě bude mít zcela integrovaný systém aktivní obrany umějící sestřelit nepřátelské rakety a možná i větší projektily. Podobný systém je teprve připravován pro tanky M1 Abrams. Mluví se však i o tom, že by NGCV možná mohl disponovat částečně nebo zcela bezpilotovanou či autonomní verzí, potenciálně schopnou kooperování mezi jednotlivými stroji. Možná, že se tak namísto fururistické verze Abramsu dočkáme spíše rychlého robotického vozítka.

Doposud bránila v úniku robotických tanků řada praktických i teoretických problémů. Jak padlo v úvodu, ani dnešní bezpilotní útočné letouny nejsou příliš fortelné a kvůli komunikační pauze mezi operátory a strojem jsou navíc poměrně pomalé – pokud by takové zbraně byly nasazeny proti jiné velmoci, nejspíše by velmi rychle byly zničeny a nahrazeny odolnějšími pilotovanými letouny. Člověk má totiž stále nejbystřejší reakci, alespoň co se týče války. Pro robotické tanky platí totéž, ale ještě ve větší míře. Zatímco dogfight by šel naprogramovat, v pozemním boji je ruchů mnohem víc.

Odlišné by proto musely být již základy robotického tanku. Americká armáda například stále spoléhá na ruční nabíjení tankových děl, což by se nyní logicky muselo změnit. Při nasazení v hornatém nebo městském prostředí dále existuje velké riziko přirozené ztráty spojení s operátorem, navíc je zde i šance na rušení úmyslné. Mnozí si tak myslí, že robotické tanky by při větším střetu měly šanci, jenom pokud by při ztrátě komunikace mohly po nepříteli střílet samy. Bez rozhodování člověka. To je však jak právní oříšek, tak se toho paradoxně nejvíce obávají i sami vojáci – pokud by si stroj cíle popletl, byli by první na ráně.

Roboti na Západě i Východě

Nynější iniciativa NGCV přesto není první svého druhu, své částečné demonstrátory v minulosti představila slavná DARPA, armádní vědecká agentura, jíž vděčíme i za dávný vývoj internetu. Pro soutěž DARPA tak vznikl například šestikolový vůz Crusher. Sama armádě rovněž několik starších programů bezpilotních strojů zrušila, naposledy šlo v roce 2011 o lehké bojové vozidlo MULE. Vývoj sám o sobě však stále naráží na problémy s řízením i rozeznáváním (ne)přátel.

Je možné, že s nástupem bezpilotních civilních vozidel (Tesla, autíčko Googlu) pomalu překonáváme první oříšek – a druhý tak může být brzy na řadě. Programy na rozeznávání tváří by mohly kolem roku 2030 být schopné fungování po boku lidských vojáků bez střelby do jejich zad. Existuje samozřejmě také druhá možnost, že budou bezpilotní stroje nasazené bez lidského elementu (alespoň na vlastní straně) jenom proti relativně hůře vybaveným protivníkům, tedy stejně jako dnešní drony.

Nehledě na Ameriku a NGCV vyvíjí robotické tanky – alespoň dle oficiálních zpráv – více států na světě, především Rusko. Nakolik je Moskva s to dovést vývoj do zdárného konce a úspěšného nasazení a nakolik jde spíše o vytváření kladného mediálního obrazu své vojenské moci, je samozřejmě otázkou. Shodou okolností však slavný ruský zbraňový producent Kalašnikov před týdnem rovněž oznámil, že chce vyvinout vlastní sedmitunový robotický tank. Také v Rusku přitom existovalo více plánů na autonomní pozemní stroj, například upravené bojové vozidlo pěchoty BTR-90 ve variantě Krymsk. Je tak možné, že jsme svědky nového kola ve zbrojení.

Zrovna se ale nabízí i poslední scénář, podle kterého ještě dlouho nebudeme na robotické bojiště technicky připraveni a autonomní stroje nebudeme umět stoprocentně ovládat. Než aby tak velmoci vypustily džina z láhve, můžou se zrovna tak dohodnout na mezinárodních regulích vojenských robotů. Nebylo by to poprvé, co na něco takového došlo. I když počátkem 60. let vypadala jaderná válka a vznik dalších, absurdně smrtících termojaderných bomb jako jistota. Série mezinárodních smluv jenom o pět let později ty nejničivější varianty oboustranně zakázala.

Robotické tanky mají do podobné vražednosti zatím stále daleko. Nejistota v tom, jestli nadešel čas na autonomní války, však evidentně panuje v americké armádě a dost možná i v té ruské.

Text: Ladislav Loukota