První sovětská vodíková bomba otřásla světem. Podívejte se na výbuch, který změnil tok dějin

Vodíková bomba, známá také jako termonukleární bomba, představuje významný stupeň nad jadernými bombami z první poloviny 20. století. Její vývoj spočíval ve využití termojaderné reakce, která spojuje dvě lehká jádra, například izotopy vodíku, za extrémně vysoké teploty a tlaku. Jedním z klíčových vědců, kteří byli v očích Sovětského svazu nepostradatelní pro další vývoj této technologie, byl fyzik Andrej Dmitrijevič Sacharov.

Čtěte také: Křičeli, plakali a zvraceli při pohledu na znetvořená těla. Přeživší z Nagasaki popsali atomovou zkázu

Jeho teoretické práce položily základy pro koncept vodíkové bomby, k jejímuž vývoji byl přizván už v roce 1946. Stal se součástí skupiny kolem fyzika Jakova Zeldoviče a tehdejší koncept bomby známý jako truba významně vylepšil a představil nový, který dostal označení slojka. Spolu se Sacharovem stáli v první linii další vědci, například Igor Fjodorovič Tamm, jehož tým byl následně odpovědný za praktickou realizaci tohoto revolučního konceptu a dohlížel na přípravy testu.

Globální dopad

Dlouhé měsíce intenzivního výzkumu a vývoje vedly k historickému okamžiku 12. srpna 1953. Tammův tým provedl první úspěšný test termonukleární bomby na stanovišti v Kazachstánu, kde byly připraveny nezbytné podmínky pro výbuch a následně pro měření výsledků. Během testu bylo uvolněno obrovské množství energie a tepla. Výbuch byl mnohonásobně silnější než jakýkoli předchozí jaderný test, byl vidět až desítky kilometrů daleko a celý tým sledoval důsledky výbuchu se značným neklidem. Dopady nebyly zaznamenány pouze v bezprostředním okolí výbuchu, ale přirozeně i na světové politické scéně.

Sovětský svaz testem vyslal jasný signál ostatním velmocím – dosáhli jsme nové úrovně jaderného zbrojení. Vše mělo beze sporu vliv na mezinárodní rovnováhu sil a svět přivedlo opět k diskusím o rizicích a potenciálních následcích možného jaderného konfliktu. Mezinárodní komunita byla nucena reagovat na tuto eskalaci a debata o kontrole zbrojení či snížení jaderné hrozby získala nový smysl a naléhavost. V následujících letech byly uzavřeny dohody a smlouvy, jako například Smlouva o zákazu jaderných testů, které měly minimalizovat riziko jaderného konfliktu a stabilizovat mezinárodní scénu.

Zdroj: A. D. Sachrov - Obavy a naděje, Atomic Heritage Foundation