Největší tanková bitva od bitvy u Kursku málem dopadla jinak. Podlým útočníkům chyběl k vítězství jen krůček

Poprvé byl Izrael blízko svému zničení krátce po vyhlášení nezávislosti, kdy v polovině května 1948 na nový stát zaútočilo pět arabských zemí s jednoznačným deklarovaným cílem „zahnat Židy do moře“. Další taková krize nastala až 25 let později, kdy mohutně vyzbrojené armády Sýrie a Egypta v době největšího židovského svátku Jom kipur (Den usmíření) provedly koordinovaný útok ohromnými masami obrněné techniky a letectva.

Přečtěte si také: Vražedná tanková řež u Prochorovky nebyla největší, měla ale rozhodující význam

Jomkipurská válka, jak se konfliktu říká, Izrael zcela zaskočila. Když se 5. října 1973 na oslabené pozice (mnoho vojáků bylo na svátky doma) valily syrské a egyptské tanky, šlo o každou hodinu. Izrael potřeboval 20 hodin na mobilizaci záloh a návrat vojáků k posádkám, mnohé izolované pevnosti na Sinaji a v Negevské poušti i tak zůstaly po mnoho dní obklíčené, žádná ale nebyla dobyta.

Dramatické události Jomkipurské války zpracoval film Golda – železná lady Izraele, na jehož český trailer se můžete podívat tady:

Golanské výšiny

Na severu a severovýchodě byly největší hrozbou syrské tanky T-54/55 sovětské provenience vybavené infračervenými reflektory k usnadnění nočního boje doplněné o modernější T-62. Spolu s již zastaralými tanky T-34 vrhla Sýrie do útoku 60 000 mužů, 1 400 tanků, 1 300 obrněných transportérů, asi 1 000 děl a kolem 320 letadel včetně stíhaček MiG-17 a MiG-21. Novinkou byly baterie sovětských raket typu SAM a protiletadlové kanóny včetně čtyřhlavňových samohybných protiletadlových kompletů ZSU 23-4 Šilka.

Cílem Syřanů bylo znovu dobýt Golanské výšiny z většiny ztracené za šestidenní války v červnu 1967. Izraelci kolem Golan vybudovali protitankový příkop a minová pole, na výšinách pak postavili rampy, z nichž mohly tanky ostřelovat údolí pod sebou na vzdálenost dvou kilometrů. V době syrského útoku měli Izraelci v první linii na Golanských výšinách 69 tanků izraelské verze Centurionu (Šo’t Kal) a mechanizovaný prapor s pěchotou. Postavení dále krylo 44 houfnic ráže 155 mm.

Útok začíná

Válka začala ve 13:55 v sobotu 6. října 1973, když egyptská armáda napadla Sinajský poloostrov a začala si bojem vynucovat přechod Suezského průplavu. O pět minut později mohutná dělostřelecká příprava oznámila útok Syřanů na Golanské výšiny. Přesila tanků a pěchoty byla děsivá a dalece překonávala vše, co izraelské jednotky dosud zažily.

V jednu chvíli na silnici z Kudny na Hušníju stálo 60 izraelských tanků brigády Barak proti 600 útočícím syrským tankům. Na dalších místech útočníci za velkých ztrát pronikli až k řece Jordánu, nepodařilo se jim ale obsadit mosty. Pokud by se syrské tanky dostaly do rovinaté oblasti za Jordánem, nestálo by jim už nic v cestě a Izrael by nejspíš přestal existovat.

Syřané pokračovali v útocích i v noci, což jim umožňovaly infračervené reflektory. Izraelci nic takového neměli a museli tedy bojovat na velmi krátkou vzdálenost. Ztráty byly velké i v řadách izraelského letectva, které naráželo na dobře organizovanou protiletadlovou palbu. Přesto se letcům podařilo na mnoha místech za cenu ztrát desítek letadel tanky zastavit nebo přimět k ústupu.

Bod zlomu

Čtvrtého dne odpoledne byla situace na bojišti pro Izraelce naprosto zoufalá. Izraelské 7. brigádě chránící severní část Golan zůstalo jen sedm tanků, většina z nich měla maximálně dva náboje do děla. Obrannou linii navíc omylem bombardovala vlastní letadla, naštěstí nebyl žádný tank zasažen.

Když Syřané znovu zaútočili, nařídil velitel tankovým posádkám pečlivě mířit a střílet jen na jedoucí tanky. Přesila byla drtivá a některé syrské stroje se dostaly až na 50 metrů k izraelským pozicím. Pak se ale stal zázrak. Izraelský velitel hlásil, že nevydrží déle než půl hodiny, když se zbylé syrské tanky nečekaně otočily a začaly se stahovat. Aniž by to útočníci tušili, chyběl jim jen krůček k vítězství. Na bojišti zůstalo 300 zničených syrských tanků.

Bitva v Údolí slz, jak se boje po tuto část Golanských výšin nazývají, byla zřejmě největší tankovou bitvou od bitvy u Kursku v létě 1943 a významně přispěla k zastavení syrského postupu. Zlomovým dnem se stala středa 10. října, kdy v jižní části Golanských výšin podařilo Izraelcům Syřany zatlačit zpět za Purpurovou linii vytyčenou v předchozích letech OSN.

Mohlo by vás také zajímat: PŘEHLEDNĚ: Izrael versus Palestina. V čem spočívá stoletý mocenský konflikt?

Vítězství za cenu těžkých ztrát

S tím, jak na frontu proudily nové a nové posily a zároveň rostly ztráty útočníků, získával Izrael postupně převahu jak na syrské, tak na egyptské frontě. Ve chvíli, kdy se USA a Sovětský svaz pod hlavičkou OSN dohodly na zprostředkování mírových rozhovorů, stály izraelské tanky takřka na dohled nechráněné Káhiry i Damašku.

Izrael počáteční podcenění protivníků tvrdě zaplatil. Během dvaceti dnů bojů padlo 2 650 Izraelců a 7 250 jich bylo zraněno, ztraceno bylo 400 tanků a 102 letadel. Útočící arabské země (syrsko-egyptskou koalici podporoval ještě Irák, Maroko a Saúdská Arábie, Kuba a Severní Korea dodaly piloty) přišly o 8 500-15 000 zabitých a až 35 000 zraněných vojáků a 2 250 zničených nebo ukořistěných tanků a 432 letadel.

Zdroj: Encyclopedia Britannica, Jewish Virtual Library