Hrozí v příštím desetiletí válka Ruska s Čínou?

Čínu a Rusko máme ze střední Evropy tendenci vnímat skoro jako jednovaječná dvojčata. Obě země byly vůdčími figurami komunismu, obě země jsou velmi lidnaté a mají při pohledu zvenku tak trochu podobný přístup k lidským právům. Rusko je možná některým Čechům určitě bližší, podobnosti mezi oběma velmocemi však jistě existují. Často se dnes navíc Rusko a Čína rovněž podporují v mezinárodní politice. Existují ovšem názory, podle kterých se to může rychle změnit.

Na kolizním kurzu

Současné rusko-čínské vztahy působí jedině vřelým dojmem. Obě země navíc sdílejí strategického oponenta ve formě Spojených států. Čína se, pravda, staví o něco vřeleji ke společné Evropě, ale Rusko zase nevítá s otevřenou náručí čínské oponenty ve východní Asii. Skoro to působí, jako by byly obě země pro spojenectví zrozeny.

Zdali na budoucí nepřátelství mezi Moskvou a Pekingem skutečně dojde, můžeme momentálně jenom hádat. Je zde však několik příkladů z minulosti. Především čínsko-sovětská rozepře z roku 1969. Obě země se tehdy vlivem dlouhodobě se horšícího sporu ohledně toho, „jak budovat komunismus“, několikrát otevřeně střetly. Moskva byla podle Číny příliš imperialistická a zapomněla na myšlenky revoluce. Sověti v čele s Rusy zase vnímali Peking i dílem krvavé kulturní revoluce jako příliš fanatický.

Výsledkem byl pohraniční střet o ostrov Damanskij patřící Kazachstánu, při němž zemřely stovky a možná až tisíce vojáků obou stran. Střet tehdy hrozil eskalací do války i jinde – obě země byly v 60. letech jadernými velmocemi. Chladné hlavy nakonec zvítězily, skoro celou druhou polovinu 60. let však mezi Čínou a Sověty platila jakási obdoba místní studené války.

Právě té ostatně využila Nixonova administrativa, když pár let po bojích o Damanskij uzavřela sama s Čínou spojenectví. Po Maově smrti se Čína vydala směrem ekonomických reforem, které z ní učinily silnou ekonomiku vyvážející výrazně právě i do USA. Čínsko-ruské vztahy se normalizovaly až v 90. letech. Zbytek, jak se říká, je už historie.

V historii samozřejmě platí, že skoro každý s každým někdy válčil, takže jenom minulými hříchy se nelze řídit. Jaké jsou tedy argumenty pro potenciální nový konflikt? Především současná čínská dravost! Asijský velikán v posledních několika letech rychle expandoval zejména v regionu Jihočínského moře. Jeho stavba umělých ostrovů i budování námořních kapacit z něj učinila de facto dominantu oblasti bohaté na zásoby ropy. Bleskové podmanění Jihočínského moře těžko mohlo uniknout Moskvě, která drží rovněž jinou nedalekou oblast bohatou na suroviny – poloprázdnou Sibiř.

Rusko-čínské tanečky

Čína je aktivní i v jiných oblastech včetně ekonomického nátlaku skrze svůj systém půjček, jimiž získává výhodné postavení v řadě afrických a asijských zemí včetně těch postsovětských. Ruská zahraniční politika je ve srovnání s tou čínskou podstatně pasivnější a orientuje se především na západ. Uvážíme-li čínský postup na východě, zdá se být jen otázkou času, než míra nevýhod vzájemného přátelství převáží nad současnými výhodami. Zvláště připočteme-li ruský demografický problém. Zdali se k prvnímu nepřátelskému kroku rozhoupe Čína anebo preventivně Rusko, už příliš nezáleží. Politika obou zemí je ale vede ke koliznímu kurzu.

Myslí si to alespoň nová zpráva Begin-Sadatova centra pro strategická studia, která predikuje nepřátelství do druhé poloviny příští dekády. Neznamená to nicméně ani to, že konfliktu nelze předejít. Nynější vztah prezidenta Putina a prezidenta Si je rozhodně orientován na udržení přátelských vztahů. Zjednodušeně řečeno, pokud by se objevil nový společný soupeř, Moskva a Peking by válečnou sekeru jistě nechaly ještě dlouho zakopanou. Leccos by například mohla změnit stále vyhrocenější americko-čínská obchodní válka, v níž by Peking určitě nehodlal eskalovat spory s Moskvou.

Totéž lze říct o jakémkoliv vyhrocenějším konfliktu Moskvy s evropskými státy. Mezinárodní diplomacie je však tanec, při němž se partneři často mění – podobná krize by zrovna tak mohla napomoct zrychlit výměnu stran, pokud by to působilo výhodněji. Kdyby, řekněme, USA jevily zájem zejména o Jihočínské moře, mohla by Moskva podpořením Washingtonu získat více než u Pekingu. Zajistila by si tím totiž dopředu právě Sibiř, kam by se konflikt mohl přelít později.

V neposlední řadě platí, že vláda prezidenta Putina i prezidenta Si je značně závislá na osobnostech obou mužů. Jejich de facto autoritářská moc však bude mít maximálně takové trvání, jak dlouho budou oba žít. V 66 letech u obou dvou nelze sice očekávat, že na konec jejich režimu dojde nutně brzy, vyloučeno to však není.

Není válka jako válka

Jakou podobu by tedy mohl případný rusko-čínský konflikt v příští či přespříští dekádě mít? Nemusí se rozhodně jednat o válku v klasickém smyslu slova, při níž by se střetávaly tankové divize a formace bombardérů. Oba státy disponují jadernými zbraněmi, otevřené nepřátelství podobného druhu je tedy spíše vyloučené. Čínská taktika v Jihočínském moři navíc jasně naznačuje, že Čína je s to řady kreativních taktik při podmaňování. Představit si tak lze klasické špionážní střety o vedení obchodních společností a politické pozice. Totéž platí o střetu v neutrálních zemích.

Opět nicméně platí, že i na ozbrojený střet by za jisté konstelace mohlo dojít; vodítko k jeho charakteru dala Pekingu právě Moskva skrze svou podporu hybridní války na Ukrajině. Ani Čína, ani Rusko nejsou co do etnického složení rozhodně homogenní stát. Společné hranice jsou naopak etnicky poměrně pestré – Rusko disponuje řadou menšin z postsovětských zemí, Čína Ujgury či Tibeťany.

Pokud by například v Číně došlo na povstání Ujgurů anebo v Rusku byly oživeny problémy v duchu čečenského konfliktu, ale o něco dále na východ, scénář z východní Ukrajiny by se snadno mohl opakovat v jiném rámci. V podobně matné "občanské" válce by bylo možné zajistit podstatné územní i strategické zisky i bez eskalace k bodu, kdy by se začalo chrastit jaderným arzenálem.

Jak je u prognóz obvyklé, výše uvedené momentálně nemá příliš daleko od věštění z kávové sedliny. Pamětníci sovětsko-čínského konfliktu v 60. letech však dobře vědí, že žádné přátelství mezi státy není "na věčné časy a nikdy jinak". Nynější generace spojenectví mezi Pekingem a Moskvou tak může být i pomyslným klidem před bouří.

Text: Ladislav Loukota