Američané vyvíjejí dělo s obrovským dostřelem. Z Prahy byste s ním zasáli Madrid, Ankaru nebo Moskvu

Americká bitevní loď USS Iowa pálí boční salvu ze svých hlavních děl. Vrátí se někdy hladinoví obři znovu do hry? Zdroj: Wikimedia Commons

Velká děla poslala před několika desetiletími bitevní lodě do výslužby. Jenže ta samá zbraň, která je málem pohřbila, možná nakonec způsobí jejich návrat.

Americká armáda pracuje na novém dělu s dlouhým dostřelem, které by mohlo zasáhnout cíle vzdálené až 1 150 mil. Když to převedeme do „naší“ metrické soustavy, jsme zhruba na 1 850 kilometrech. To je jako byste ostřelovali z Prahy – nebo třeba z nedalekých Jinců, kde sídlí 13. dělostřelecký pluk AČR – Madrid, který je vzdušnou čarou vzdálený 1 729 km, Ankaru (1 840 km) nebo Moskvu (1 712 km).

Pokud nová technologie funguje, slibuje dělo s kouzelným anglickým názvem Strategic Long Range Cannon (SLRC) až 50krát větší dostřel než děla stávající. Kromě toho má nová zbraň potenciál vrátit do hry už odepsanou třídu válečných lodí s velkými zbraněmi, které byly v minulosti považovány za nezbytnou součást všech válečných flotil – tedy velkých bitevních lodí.

O tom, že zbraň existuje a funguje, informoval na jaře 2020 server Popular Mechanics, který jako první publikoval neoficiální snímky nového super děla.

U.S. Army's Strategic Long-Range Cannon (SLRC) can shoot out to 1,000 miles or more @Aviation_Intel @Defence_blog pic.twitter.com/TYatBCSa5N
— 笑脸男人 (@lfx160219) February 21, 2020

Armáda USA sice další podrobnosti nezveřejnila, ale o proveditelnosti nové technologie zjevně nepochybuje. Prototyp děla, které je prozatím koncipované jako zbraň tažená těžkým nákladním vozidlem, by měl být otestován v roce 2023.

Nový dělostřelecký systém ale zřejmě nezůstane čistě pozemní záležitostí. Armáda USA by musela získat povolení od zemí, jako jsou Filipíny, Německo, Norsko nebo Japonsko, aby na jejich území mohla tato děla rozmístit. Akceschopnost děl tažených nákladními auty je navíc omezená na zpevněné silnice a také blízkost letišť. Možností, jak tato omezení elegantně obejít, je umístit alespoň část těchto děl na lodě.

Bitevní loď budoucnosti

Válečná loď by mohla nést baterii se čtyřmi děly plus nezbytné dělostřelecké granáty a dostala by tak těžké zbraně na moře, aniž by musela kohokoliv žádat o svolení. Pro nepřátelské síly by také bylo obtížnější ji zaměřit.

Zní to dost povědomě. Koneckonců ještě v roce 1940 udržovala většina hlavních světových mocností velké flotily bitevních lodí. Šlo o těžce obrněné válečné lodě nesoucí mezi osmi a dvanácti děly ráže 305 mm až 458 mm a tyto bitevní lodě byly považovány za rozhodující sílu námořní války.

Jenže dopadení a potopení největší německé bitevní lodi Bismarck v květnu 1941, jež umožnil nálet předpotopních torpédových dvouplošníků (stejně jako nemilosrdné zničení britského „svaz Z“ tvořeného bitevními loděmi Prince of Wales a Repulse Japonci v prosinci 1941) ukázalo převahu letadel nad námořními děly bitevní lodi. Poslední americké bitevní lodě opustily loděnice v roce 1944 a navzdory občasným návratům do služby je tato třída hladinových plavidel považovaná za zastaralou.

Bitevní lodě přenechaly svou pozici letadlovým lodím, protože jejich palebná síla, jakkoli masivní, byla omezena relativně krátkým dosahem. Poslední bitevní lodě třídy Iowa postavené pro americké námořnictvo měly baterii devíti 406mm děl Mark 7, kterými mohly zasáhnout cíle pouze do vzdálenosti 38 km. Když pomineme dvojici hydroplánů na palubě, byly bitevní lodě třídy Iowa vlastně slepé a neschopné lokalizovat nepřátelské lodě v dosahu větším, než je horizont.

Letadlová loď naproti tomu může rozeslat průzkumná letadla všemi směry stovky kilometrů daleko a ve chvíli, kdy je objevena nepřátelské flotila, dokáže nasměrovat své palubní stroje k ničivému úderu ze vzduchu – jak se o tom ostatně přesvědčili Japonci v bitvě u Midwayských ostrovů v červnu 1942.

Vzkřísí námořnictvo třídu Montana?

Americké námořnictvo může novými děly teoreticky osadit budoucí třídu bitevních lodí Montana – ty byly sice plánovány, ale nikdy nedošlo k jejich stavbě. Vypadala by válečná loď budoucnosti vyzbrojená děly SLRC jako mohutné bitevní lodě z druhé světové války? Asi ne.

Třída Montana by mohla být nenápadná, stejně jako lodě třídy Zumwalt, které zatahují hlavně děl do trupu. Těžké pancéřování by bylo zbytečné, protože by se Montana neúčastnila gigantických bitev lodě proti lodi z počátku 20. století. Alternativně by se námořnictvo mohlo rozhodnout umístit nové zbraně i na levnější modely, jako jsou například nemocniční lodě třídy Mercy.

Bitevní lodě třídy Montana by umožnily americkému námořnictvu zasáhnout extrémně vzdálené cíle. Ze Severního moře by mohla Montana bombardovat západní Rusko včetně samotné Moskvy. Jediná Montana operující v Indickém oceánu by pokryla většinu území Pákistánu, Afghánistánu, Íránu, Jemenu a Somálska. A v Pacifiku by bitevní loď budoucnosti mohla z relativního bezpečí zpoza Japonska bombardovat severní Koreu stejně jako Peking nebo Šanghaj.