Bojíte se jaderných zbraní? Stále hrozí: tyhle mají Američani!

Dívka na bombě

Světové mocnosti už jadernými zbraněmi neharaší tak viditelně jako za studené války, to ale neznamená, že je nemají. Přestože dnes bojová letadla nosí především řízené konvenční střely, jednou z položek jejich výzbroje jsou stále i klasické jaderné bomby.

Spojené státy mají dnes ve svém arzenálu pouze dva následovníky nechvalně proslulých bomb Fat Man a Little Boy. Jsou jimi pumy B83 a B61. Obě pocházejí ještě z dob studené války, ovšem oproti svým prapředkům jsou mnohem menší ale s neporovnatelně větším ničivým potenciálem.

Jaderná stříbrná kulka zvaná B61

B61 je neřízená termonukleární bomba určená pro strategické i taktické údery na území protivníka. Běžně se jí u amerického letectva přezdívá stříbrná kulka, kadlub, přízrak nebo také „zásilka do zahraničí“. Její tvar i konfigurace jsou uzpůsobeny tak, aby ji mohly pod svými externími závěsníky nést i menší útočné a stíhací bombardovací supersoniky. Není tedy pro ně problém se zavěšenou B61 létat i nadzvukovými rychlostmi.

Vývoj této bomby odstartoval na začátku 60. let minulého století ještě pod označením TX-61 v proslulém jaderném testovacím a vývojovém středisku v Los Alamos. Konstruktéři dostali za úkol vytvořit relativně malou a lehkou jadernou zbraň s velkou ničivou silou, která by nebyla závislá na velkých strategických bombardérech. Americké letectvo totiž chtělo bombu, jež by se v případě potřeby dala zavěsit i pod letouny spojenců v NATO, kteří těžkými bombardéry vesměs nedisponovali. Vývojové práce skončily v polovině 60. let a v roce 1968 se rozběhla sériová výroba B61. Celkem vzniklo 3155 bomb tohoto typu.

Váha B61 závisí na síle bojové náplně, „nejslabší“ varianta váží 320 kg, na délku měří 3,5 m a největší průměr činí 33 mm. Termonukleární hlavice se nachází ve střední části bomby a její síla se podle potřeby pohybuje od 0,3 až do 340 kilotun ekvivalentu TNT. Pro B61 bylo během služby určeno několik typů hlavic, W-80 a W-81 už jsou vyřazeny z výzbroje, W-84 jsou taktéž vyřazeny, ale pro případné použití čekají ve skladech, dnes se používá jen typ W-85. Většina variant B61 měla nebo má v zadní části zabudovaný padák o průměru 7,3 m, který má zbrzdit pád bomby během letu, aby letoun-nosič měl po odhození čas uniknout z nebezpečné zóny. Výbuch bomby se dá nastavit na předem zvolenou výšku ve vzduchu, u země nebo může explodovat nárazem. Letouny ji můžou vypouštět až do rychlosti Mach 2 (tedy přes 2000 km/h) a minimální výška pro odhoz je stanovena na 15 m nad povrchem.

Bomba, která zabíjí i pod zemí

Speciální verzí B61 je tzv. model 11, vyvíjený od roku 1994 a zavedený do výzbroje o tři roky později. Jde o tzv. penetrační bombu, která je schopná prorážet zodolněné stěny úkrytů, a to i pod zemí. Je vybavena zpožďovačem fúzního procesu, takže k explozi dochází až po proražení betonových zdí nebo vrstev zeminy. Váha modelu 11 činí asi 550 kg a vyrobeno bylo zatím něco kolem 50 kusů, přičemž jsou určeny výhradně pro bombardéry B-2. V aktivní službě ze starších B61 zůstávají již jen modely 3, 4 a 7, model 10 je uložen ve skladech. Škála letounů, které byly nebo jsou schopny je nést, je docela široká. Od těžkých bombardérů B-2, B-1 a B-52, přes útočné stroje A-6 Intruder, A-7 Corsair II či A-4 Skyhawk a AV-8 Harrier, až po stíhací bombardovací F-4, F-15, F-16, F/A-18 i britské, německé a italské Panavia Tornado. Do vínku je dostane i nejnovější bojový letoun F-35, je ale zajímavé, že pro nejvýkonnější současný americký stroj F-22 se s nimi nepočítá, protože se nevejdou do jeho vnitřních zbraňových šachet.

Už se objevily i záměry modernizovat B61 na model 12, který by nahradil všechny dosud používané starší verze kromě „jedenáctky“, což by znamenalo výrobu dalších několik stovek bomb. Ministerstvo obrany dokonce v minulém roce předneslo požadavek na financování výroby nových B61 americkému Kongresu. Jenže tam se proti tomu zvedla vlna odporu. Pentagon ale argumentoval, že pouze B61 je schopná nasazení na většině letounů NATO, zatímco novější B83 není s letouny NATO kompatibilní a u amerického letectva je integrována pouze do bombardérů B-2. Navíc zamýšlený nový model 12 by měl vyšší přesnost, tím pádem by mohl mít i termonukleární hlavici s menší silou. Nicméně v letošním roce Kongres zarazil další financování modernizace B61 a požaduje jiné řešení pro budoucnost leteckých jaderných zbraní. Podle údajů z minulého roku Spojené státy mají v aktivní službě 200 kusů bomb B61, z toho je naprostá většina dislokována na základnách v Evropě.

Zabijácká B83

Zatím poslední typ jaderné bomby zavedený do služby u amerického letectva je termonukleární puma B83 přijatá do služby v roce 1983. V současnosti ji jsou schopny nosit jen strategické bombardéry B-2 Spirit a jde o vůbec nejničivější bombu, jakou americké letectvo do svého arzenálu zařadilo. Celkem se jich vyrobilo na 650 a podle všech známek jsou vybaveny hlavicí typu W-80. Bomba váží 1100 kg, na délku měří bezmála 4 m. Její maximální síla se odhaduje na 1,2 megatuny ekvivalentu TNT, což je asi 72krát více než jakou měl Little Boy svržený na Hirošimu.

Bomba B83 vychází z původního projektu pumy B77 z počátku 70. let, která vznikala jako primární jaderná výzbroj tehdy vyvíjeného nadzvukového bombardéru B-1A Lancer. Jenže vláda prezidenta Cartera program bombardéru i bomby B77 zastavila. Znovu se vše dalo do pohybu až s nástupem Ronalda Reagana do úřadu a na základech B77 vznikla v roce 1979 puma B83. Už od počátku byla konstruována se schopností pronikat do zodolněných krytů a podzemních sil mezikontinentálních střel, tedy s podobnými charakteristikami, jako má B61 model 11, ovšem s daleko větší ničivou silou.

Také B83 má v zádi instalovaný brzdicí padák, tentokrát o průměru 14 metrů, přičemž shazována může být až do rychlosti 1,4 Machu. Průměrná odchylka v cíli se pohybuje kolem 180 m. Velmi zajímavým je fakt, že v USA se jednu dobu zabývali použitím B83 v roli prostředku proti asteroidům hrozícím srážkou se Zemí. S relativně malou bombou se silou 1,2 megatuny by mohly bezpilotní kosmické lodě snadno manipulovat a vypouštět ji proti nebezpečným vesmírným objektům. Nicméně tyhle záměry nikdy nepřekročily stadium úvah a teoretických studií.