Tajemství druhé světové: Jednotka 3 000 lékařů v Japonsku vyvíjela biologické zbraně

Biologické zbraně jsou hned po jaderných vnímány jako ty nejbestiálnější. Japonská armáda je svou historickou brutalitou proslulá. Ovšem stínat zajatce a znásilňovat zajatkyně je něco jiného, než je hromadně trávit.

Mezinárodní dohody? Jen kus papíru

Nejprve jeden údaj jasně ukazující, jak moc vážně se berou mezinárodní dohody. V roce 1925, po hrůzách 1. světové války a zkušenostech s bojovými plyny, byl podepsán mezinárodní Ženevský protokol O zákazu válečného použití dusivých, otravných a jiných plynů a bakteriologických způsobů boje. To ale neznamená, že si některé státy, včetně Spojených států a tehdejšího Sovětského svazu, formálně nevyhradily právo použít takové zbraně ve smyslu odvety, pokud budou tyto zbraně použity protivníkem jako první. To ve své podstatě znamená možnost a právo biologické zbraně skladovat. Z logiky věci to ale znamená, že nebudou dál vyvíjeny.

Jednotka 731

Japonsko patřilo mezi země, které svou budoucnost na poli biologických zbraní rozhodně nechtělo nechat náhodě. Proto v okupované části severozápadní Číny, v oblasti Ping Fan patřící k dnešnímu Mandžusku, vytvořilo speciální oddělení císařské armády. „Jednotka byla rozmístěna na ploše 6 kilometrů čtverečních a zaměstnávala v té době udivující počet (3 000) japonských lékařů, techniků a vojáků. Jednotka měla 8 oddělení pracujících na biologických zbraních – od těch, která se zabývala výzkumem a kultivací patogenů, přes oddělení odpovědná za testování na zvířatech a lidech v laboratořích a v poli až po oddělení, která vyvíjela speciální bomby či plnicí pera nebo vycházkové hole sloužící rovněž jako kontejnery pro biologické zbraně. Na svém vrcholu produkovala jednotka 300 kg čistých bakterií moru každý měsíc. V případě potřeby by mohla vyrobit 600 kg původců antraxu, 900 kg původců tyfu nebo 1 000 kg původců cholery. Morová továrna byla schopna kultivovat a poté ‚sklidit‘ 45 kg morových blech ve velice krátkém čase,“ píše Luboš Novák v práci Bioterorismus: Historie, epidemiologie, prevence.

3 000 obětí pokusů

Skutečný počet lidí, které v rámci svých pokusů lékaři z jednotky 731 usmrtili, se už nikdy nikdo nedozví. Nejčastěji je udáváno „podezřele zaokrouhlené“ číslo 3 000 osob, přičemž v naprosté většině šlo o Číňany, Korejce, obyvatele Mandžuska, ale i etnické Rusy. Jeden z rozsáhlejších pokusů je popsán na serveru globalsecurity.org. „V té době mi bylo patnáct let a vzpomínám si na vše jasně. Japonský letoun rozšířil něco, co vypadalo jako dým. O několik dní později jsme po celé obci nacházeli mrtvé krysy. Současně lidé začali trpět vysokými horečkami a bolestmi v lymfatických uzlinách. Každý den přibývali mrtví a všude bylo slyšet pláč. Zemřelo všech osm členů mé rodiny – zůstal jsem jediný, který přežil."

Tři tisícovky mrtvých je jen zlomek skutečných obětí. Lékaři jednotky „očkovali“ své oběti cholerou a dalšími nemocemi s cílem vyvolat v obsazené oblasti epidemie, což se jim v některých případech skutečně povedlo. L. Novák udává, že na záměrně rozšířenou choleru zemřelo jen v rámci jediné epidemie na 10 000 civilistů a 1 700 japonských vojáků.

Norman Polmar a Thomas Allen ve své knize World War II.: The Encyklopedia of the War Years 1941–1945 zmiňují nejen japonské odsouzence, kde by se něco podobného dalo předpokládat, ale i australské zajatce. Mimo jiné poznamenávají: „Na konci války, v srpnu 1945, byl vydán rozkaz zahladit všechny stopy po Jednotce 731, včetně likvidace přeživších lidských ‚pokusných morčat‘. Japonský personál jednotky získal vysokou prioritu při evakuaci zpět do Japonska, aby nepadl do rukou sovětské armádě.“

Peklo nekončí, peklo trvá

Jistou ironií je, že i když se nakonec informace o jednotce a její „práci“ dostaly na veřejnost a dostalo se jí morálního odsouzení, neznamenalo to automaticky potrestání hlavních aktérů. Někteří z nich výměnou za imunitu dál pokračovali ve své „biologické práci“, jen byli začleněni do výzkumu americké armády. Richard Drayton v britském The Guardian připomíná, že se doktor Shirō Ishii, mikrobiolog a šéf jednotky, přestěhoval do amerického Marylandu, kde dál pokračoval ve výzkumech (zemřel v roce 1959). Největší ironií je, že to byl právě on, kdo plánoval biologický útok na jižní Kalifornii.

Bylo by naivní se domnívat, že s biologickými zbraněmi experimentovali jen „ti“ zlí, ať už jimi myslíme kohokoliv. Vyvíjely se na obou stranách železné opony, i v zemích, které nebyly politicky tak ostře vyhraněné.