Vymýšlí si Spartakus? Anebo opravdu existovaly ženy-gladiátorky?

V seriálu Spartakus se objevuje i několik ženských bojovnic. V prvé řadě pak krásná Naevia, která má víc než blízko ke Crixovi, a pak samozřejmě blondýnka Saxa. Ženské gladiátorky se mihly také v neméně známém filmu Gladiátor s Russelem Crowem v hlavní roli.

Je to nesmysl a přidali si autoři ženské bojovnice do děje jen kvůli troše toho sexu a hezčím plakátům? Je to, jak už to tak bývá, komplikovanější.

Když se začala (roku 2009) natáčet první sezona Spartaka, neexistoval žádný jednoznačný důkaz o tom, že by ženy-gladiátorky existovaly. Historici měli k dispozici jen nepřímá, často ne příliš věrohodná svědectví. A autoři seriálu to respektovali: žádná gladiátorka se v seriálu neobjevila. Až ve druhé sezoně se do děje zapojily Naevia, Saxa a také lučištnice Mira. To se stalo roku 2012 – a opravdu právě od tohoto roku mají historici nezvratný důkaz o existenci ženských gladiátorek. Nepodařilo se nám zjistit, jestli jde o náhodu a nebo tvůrci seriálu opravdu tak poctivě sledovavali nejnovější archeologické objevy, každopádně se trefili pozoruhodně přesně.

Důkaz je tady!

Sledujte seriál Spartakus: Válka zatracených každé pondělí ve 21.50 na COOLu anebo na PrimaPLAY. Na jaře roku 2012 totiž našli archeologové zcela jednoznačný důkaz o existenci ženské gladiátorky, a to naprostou náhodou. V rámci úplně jiného výzkumu se znovu vrátili ke dva tisíce let staré a dobře známé soše římské ženy. A když ji podrobně prozkoumali, zjistili, že to, co považovali za koště, je vlastně krátký meč. Atletická žena s odhalenou hrudí ho drží v levé ruce – podle historika Alfonsa Manase jde jednoznačně o krátký meč se zakřivenou čepelí nazývaný "sica".

Meč gladiátora, anebo koště?

Tuto zbraň v době římského impéria používali nejčastěji gladiátoři. Konkrétně ti nazývaní thraex neboli Thrákové. Tito bojovníci bojovali nejčastěji v těžkých helmách ozbrojení zakřiveným sicem a malým kulatým štítem. Že by tato neznámá žena byla právě tímto druhem bojovnice? Podle Manase je to jediné možné vysvětlení.

Dříve považovali historici nástroj v její ruce za zlomek koštěte nebo strigil – jakési škrabátko na čištění kůže. Jenže nový výzkum ukazuje, že o lazebnici ani ženu, která se myje, jít nemůže, neodpovídá tomu totiž její postoj.

Pokud byste si sochu chtěli prohlédnout na vlastní oči, můžete to udělat v Německu. Je uložená v Museum für Kunst und Gewerbein v Hamburku. Pokud by se totiž myla, nemělo by smysl, aby hleděla k zemi. Zajímavá je také suknice, kterou má socha kolem pasu. „Kdyby šlo o myjící se ženu, byla by zcela nahá,“ vysvětlil Manas pro vědecký časopis. Nejdůležitější je však gesto pravé ruky. To je typickou vítěznou pózou gladiátora – společně se sklopenou hlavou to naznačuje, že se gladiátorka původně zřejmě dívala na poraženou protivnici. Anebo protivníka?

To by současně vysvětlovalo, proč gladiátorce chybí štít a helma, jimiž by měla být vyzbrojena. Po vítězném duelu totiž bojovníci (a asi i bojovnice) odhazovali štít i helmici na zem, aby jim publikum co nejlépe vidělo do tváře.

Erotika v Colosseu

A co odhalená ňadra? Gladiátoři obou pohlaví měli hruď v aréně (až na výjimky) nekrytou – to patřilo k nepsaným pravidlům bojů v římské aréně. U žen to samozřejmě mělo i pikantní přídech erotična. Ženy s gladiátorským výcvikem patřily v římských amfiteátrech zřejmě k naprostým raritám. Určitě jich bylo méně než lvů, slonů a levhartů; ti byli pobíjeni při hrách po stovkách. Kromě výše popsaného nálezu existuje jen jediný další důkaz existence ženské gladiátorky – ten pochází z tureckého Bodrumu.

Dalším dokladem, že gladiátorky v arénách bojovaly, jsou svědectví kronikářů, kteří je viděli na vlastní oči. Jedním z nich byl Suetonius, který popsal ženské gladiátorské souboje probíhající v noci za svitu pochodní. Raritu definitivně pohřbil až císař Septimus Severus, který roku 200 všechny ženské souboje zakázal.