První počítač na světě: Chladily ho letecké motory a porouchaný byl pořád

ENIAC - Obrázek 1

Druhá světová válka chtě nechtě přinesla výrazný technologický pokrok v mnoha odvětvích. Stala se tak i kolébkou pro počítačovou techniku. Ne náhodou také první počítač na světě sloužil vojenským účelům.

V roce 1943 začal vývoj prvního elektronického počítače v dějinách, který se stal známým pod označením ENIAC (Electronic Numerical Integrator And Computer). Postavili jej na Moore School of Electrical Engineering pensylvánské univerzity v americké Filadelfii, přičemž týmu pod vedením Hermana Goldstina to trvalo dva roky.

I když stavba probíhala tajně a pod krycím názvem Projekt PX, už v únoru 1946 New York Times hlásaly do světa zprávu o zázračném elektronickém výpočetním stroji, který nemá na světě obdoby. ENIAC se tedy světu představil jako první elektronický číslicový programovatelný počítač v historii.

Vývoj celého zařízení stál v přepočtu na současné sumy asi 6 milionů dolarů a dnes ENIAC počítáme k první generaci superpočítačů. Vznikl na zakázku americké armády, konkrétně laboratoře pro výzkum balistiky v Marylandu, a měl mít především na starosti tvorbu balistických manuálů a tabulek pro dělostřelectvo. Jenže připraven byl až po skončení války, takže Američanům v bojích neprospěl. Ovšem našla se pro něj ihned nová práce. Pomáhal při konstrukci prvních amerických jaderných bomb a hlavně při výpočtech pozdější bomby vodíkové.

ENIAC nebyl žádný drobeček, veškeré jeho součásti vážily dohromady 30 tun a ve sklepě Moorovy fakulty pensylvánské university zabíral místnost o velikosti 15 x 9 m. Měl čtyřicet ovládacích panelů, celé tohle monstrum musely chladit dva letecké motory, přičemž ke svému chodu potřeboval 150 kW elektrické energie (pro srovnání, dnešní notebooky mají příkon 30 až 60 W). Nároky ENIACu byly prý tak velké, že při každém jeho spuštění ve Filadelfii zhasínalo pouliční osvětlení a vypadávala veřejná elektrická síť. Ve svých útrobách skrýval na 18 tisíc vakuových elektronek, 10 tisíc kondenzátorů, 1500 spojovacích relé, 6 tisíc přepínačů a například i 70 tisíc rezistorů a 5 milionů ručně pájených spojů.

Nicméně rok po svém dokončení ENIAC putoval z univerzitní půdy ve Fhiladelfii do armádního testovacího centra v marylandském Aberdeenu. Byl vylepšen, dostal ugrade paměti a po této omlazovací kůře jej nevypnuli po celých následujících devět let. Jeho kariéra skončila pět minut před půlnocí 2. října 1955. To už totiž několik let běžel nástupce ENIACu v podobě počítače MANIAC, jenž se nacházel ve výzkumných laboratořích v Los Alamos.

Data a programové příkazy se do ENIACu v pozdější fázi zadávaly pomocí přípojného elektronického paměťového pultu, ze začátku pomocí elektronických přepínačů, takže předávání dat bylo rychlé. Odpadly tehdy běžné děrné štítky a mechanické čtečky. Data a programové instrukce vkládané do počítače přes zmiňovaný pult se předem programovaly, což byla velká výhoda. Ovšem tvorba programů trvala programátorům celé hodiny i dny a týdny. A to platilo i pro dílčí úkony, změny a výpočty. Zajímavé z pohledu dnešních počítačů je, že ENIAC pracoval s desítkovou soustavou, nikoliv s už i tehdy používanou soustavou dvojkovou.

ENIAC byl na svou dobu velmi složitý i velký a hlavně první svého druhu. To mělo samozřejmě za následek velkou poruchovost. Každý den vyhořelo několik elektronek, což vedlo k odstávce počítače a opravy trvaly i desítky minut. Dělo se tak především při jeho zapínání a vypínání, kdy se výrazně měnila provozní teplota celé soustavy. Časem se ale ENIAC dostával do formy a poruchy byly méně a méně časté. V roce 1954 tak například dokázal běžet bez závady celých 116 hodin. Některé součásti ENIACu se zachovaly dodnes a jsou roztroušeny po několika muzeích ve Spojených státech.