Naši prapředci pozorovali „černou díru“ jasnou jako Měsíc

Záři našeho galaktického jádra si momentálně užívají pouze obyvatelé jižní na polokouli, a to jen v případě, že pozorují noční oblohu v místech bez výrazného světelného smogu a mají-li k tomu dobrý zrak (nebo teleskop). Nové zjištění však přišlo s tím, že sotva před dvěma miliony let si pralidé užívali daleko velkolepější světelné show.

Nebeský ohňostroj

Okno do centra naší galaxie máme zastřeno mračny prachu, odhaduje se však, že uprostřed Mléčné dráhy se nachází supermasivní černá díra Sagittarius A*. Ta je momentálně v relativně klidném stavu, v kontrastu s aktivními jádry galaxií (AGN ze zkratky Active galactic nucleus), které nad sebe a pod sebe do gigantických sloupců chrlí částice. Na AGN totiž dochází pouze ve chvílích, kdy jedna galaxie pozře druhou a černá díra má novou potravu, což se projevuje právě výtrysky částic. Podobná událost se však naší galaxii naposledy přihodila před miliardami let. Tedy, doposud jsme si to mysleli.

K novému klíčovému zjištění se došlo skrze několik odtržených objevů. V roce 2010 například Fermiho teleskop, pozorující vesmír v oblasti gama záření, odhalil dvojici "bublin" mastodontních rozměrů (nyní pojmenované jako Fermiho bubliny), které 25 tisíc světelných let (jedna čtvrtina průměru celé galaxie) nahoru a dolů od jádra galaxie Mléčné dráhy vyzařují silné gama záření. I přes několik teorií o jejich původu není dodnes jasné, jak skutečně vznikly. Jednalo se však o první díl skládačky, na jejímž konci se možná odhalilo cosi pozoruhodného o našem galaktickém jádru.

Jedním z vysvětlení existence bublin totiž je, že se jedná o důsledek náhlého výronu částic na způsob AGN. Na letošní konferenci na Stanfordské univerzitě vědci přišli s tím, že na takový výron mohlo dojít před jedním až třemi miliony let. To se shodovalo s několika dalšími indiciemi, jako objevem zářící části vodíkového mračna vzdáleného 240 tisíc světelných let od Mléčné dráhy.

Naše galaxie však v tak nedávné době žádnou menší galaxii nepozřela, přišlo se tedy s tím, že AGN může vyvolat i interní fungování osamocené galaxie, jmenovitě pohyb galaktického plynu nebo prachových částí do černé díry Sagittarius A*. Konkrétně to především znamená, že jádra galaxií jsou méně předvídatelná, než si vědci doposud mysleli. Hrozí nám tedy nějaké riziko?

Podívaná pro "první lidi"

Sedí-li aktuální odhady na období záře našeho galaktického jádra, podívanou si před zhruba dvěma miliony let užili zřejmě zástupci Homo Erektus či snad Homo Habilis, a pozemská biosféra ji přežila beze ztráty kytičky. Na noční obloze se jim navíc naskytl pohled na gigantický fialový chuchvalec, dost možná stejně zářivý jako Měsíc v úplňku. Nabízí se proto spekulování na téma, zdali tělesu navíc nevděčíme za vliv na vývoj lidstva, ať už mentálních kapacit či dílčí snad prazáklad.

Vesmír

Největší černá díra je sedmnáctkrát větší než Sluneční soustava

O podobné události bychom rozhodně neměli psané či kreslené zkazky – první doklady o uměleckém nadání lidí máme sotva 100 tisíc let zpátky. Méně jasné už je, jak na tom byli zástupci Homo Habilis s jazykem. Někteří odborníci se domnívají, že u nich již mohl být přítomný protojazyk stojící kdesi mezi naší současnou dorozumívací schopností a čirými posunky ze světa primátů. V takovém případě by nebylo nereálné, aby se informace o aktivním galaktickém jádru nepředávala po generacích dále jako paranormální mýtus, ač vyjádřený sotva několika hláskami.

Nutno upozornit, že se samozřejmě jedná pouze o spekulace – oznámení se vlivem nedávného AGN na lidskou či kulturní evoluci nezabývá. Téma podobně náhlé proměny oblohy je však příliš poutavé, než abychom jej nechali jen tak plavat. I s dnešním lidstvem by podobná událost pravděpodobně notně zamávala. Jak ostatně na webu New Scientist zmínil jeden z autorů hypotetického objevu, ač dnes víme, že z aktivního jádra galaxie by nám nehrozilo žádné nebezpečí, jeho nový výskyt "by vás skutečně vyděsil."

Ladislav Loukota