Částicový urychlovač může zničit Zemi, tvrdí dvojice právníků

Za několik posledních let si svět užil dva významnější humbuky ohledně "brzkého" konce planety. Strašení "mayskou apokalypsou" a osudným datem 21. prosince 2012 si zřejmě dobře pamatujete. Možná se však rozpomenete i na předešlou kritiku největšího částicového urychlovače LHC operujícím ve švýcarském CERNu, který měl podle škarohlídů vytvořit černou díru a zpečetit nadobro tak osud lidstva.

Ačkoliv na tento scénář po aktivaci LHC a počátku zdejších experimentů (zjevně) nedošlo, na rozdíl od objevu Higgsova bosonu a dalších vědeckých objevů, zprávy o riziku staronového urychlovače RHIC (Relativistic Heavy Ion Collider) nyní znovu vyplouvají na povrch. A stejně jako minule před jeho rizikem varuje dvojice profesorů Eric E. Johnson a Michael Baram. Dočkáme se zničené Země tentokrát?

Konec světa. Už zase

Johnson a Baram byli již někdejšími kritiky LHC, jejich nový argument ohledně urychlovače RHIC však posouvá filipiku o krok dále. RHIC totiž není novým dílem, naopak letos oslaví patnácté narozeniny, v posledních letech se však dočkal masivního vylepšení, díky němuž bude po svém zapojení více než dvacetkrát silnější než dříve. Právě z obavy před překročením původního designu varují Johnson a Baram.

Zbytek jejich argumentu však nápadně připomíná stejnou kritiku vůči LHC, ke které došlo na přelomu desetiletí. Varovné jsou především dva hypotetické scénáře – vytvoření mikročerné díry a vytvoření hypotetické subatomární částice strangelet. Zatímco mikročerná díra by podle kritiků mohla spolknout planetu, strangelety připomínají částicovou verzi zombie. Teoreticky totiž po svém kontaktu s jinou částicí tuto přemění na další strangelet, a "množí" se tak geometrickou řadou. Pokud by strangelety, jejichž existence zatím nebyla dokázána a existují jenom jako možná součást částicových teorií, přišly do kontaktu s hmotou planety, teoreticky by mohly Zemi rychle přeměnit do superhusté koule velké kolem sta metrů. A samozřejmě by tím zabily vše živé na planetě.

Jako sirky vedle atomovky

K oběma rizikům se totiž již před spuštěním LHC vyjádřilo více než dvacet externích fyziků. Jejich závěrem bylo, že ačkoliv existuje nenulová hypotetická šance na vytvoření obou částic, LHC (i RHIC) jsou neskonale slabší než přírodní vysokoenergetické události. Vedle supernov nebo aktivních supermasivních černých děr působí pozemské urychlovače jako krabička sirek vedle detonující vodíkové pumy. Právě například supernova by tedy měla mít mnohem větší šanci na tvorbu mikročerné díry nebo strangeletu – pokud by k tomu však došlo, museli by astronomové takovou událost pozorovat.

Masivní hvězdy sice mohou zkolabovat do černé díry, děje se tak však jejich vlastní hmotností (naše Slunce na něco takového například nemá). Mikročerná díra by se však dle teorií ve zlomku sekundy vypařila tzv. Hawkingovou radiací. Černé díry totiž ve skutečnosti automaticky nefungují jako nezastavitelné kosmické vysavače – jejich hrozivá síla se projeví, až když už vzniknou o enormní váze. A i černé díry mají svou omezenou dobu trvanlivosti. Pokud by LHC některou skutečně vytvořilo, nemohla by na sebe nikdy nabalit další hmotu, a velmi rychle by se sama vypařila.

Částicoví zombies bez apetitu

U strangeletů je apokalypsa ještě o něco méně pravděpodobnější. Pokud totiž skutečně existují, a prozatím pozorovány nebyly, musely by vesmírné jevy za dobu existence kosmu vyprodukovat obrovské množství strangeletů. Možná tomu tak skutečně je, volně poletující subatomární zombies by však za tu dobu musely přeměnit řadu kosmických objektů od planet po hvězdy. Jenže žádné takové astronomové nepozorují. Jedinou zjevnou možností je, že existují-li strangelety, jsou příliš malé či rychlé, než aby jinou hmotu transformovaly k obrazu svému. Každou sekundu na Zemi dopadá nepředstavitelné množství částic už po více než 4 miliardy let.

Jediným rizikem rekonstrukce RHIC tak je, že silnější experimenty nevydrží a přinejhorším se rozbije. Konečným argumentem proti Johnsonovi s Baramem je ovšem především skutečnost, že ačkoliv se jedná o vážené profesory, jejich oborem není fyzika, nýbrž právo. Varování před nepředvídatelnými katastrofami vlivem lidské činnosti jistě může být žádanou ctností. Pokud však nepřichází z úst alespoň částečně poučených odborníků, není o moc odlišnější od kazatelů, kteří ve svých dobře prodávaných knihách před několika lety varovali před koncem mayského kalendáře.

Ladislav Loukota