100 let chemického vyhlazování: přehled, co všechno jsme dokázali

Zákopy a yperit

To, že jsou chemické zbraně zakázány, neznamená, že nejsou používány. Kurdské oběti zplynované Saddámem Husajnem o tom vědí své a nejnovější spekulace o použití chemických látek na ukrajinském bojišti naznačují, že chemickému válečnictví rozhodně není odzvoněno.

První chemické zbraně se sice používaly již dříve, ale jen ve velmi omezeném množství. Za začátek chemické války se logicky považují bojiště 1. světové války. Všechno to začalo příběhem agenta Lucieta...

První světová válka se utápí v krvi a bahnech zákopů. Mocnosti nasazují všechny páky k získání převahy nad protivníkem, ať už ve sféře zbraní, nebo informací. Ve hře jsou i tajní agenti. Charles Lucieto pracující ve prospěch francouzské strany se osvědčil jako jeden z jejich nejlepších vyzvědačů.

Možná měl informaci, kterou 13. dubna 1915 vyzradil německý zajatec August Jäger, totiž že Německo reálně připravuje plynový útok. „Lucieto zjistil, že se v Mannheimu vyrábí nějaký plyn pro válečné účely a že se přepravuje do Kruppových závodů v Essenu. V hostinci se seznámil s příslušníkem Kruppovy soukromé policie a za pomoci několika půllitrů piva se dověděl, že se dovážený plyn používá k plnění dělostřeleckých granátů. Pochybováním vyprovokoval německého partnera k sázce o 2000 marek s tím, že sám tvrdil, že celá záležitost je technicky neproveditelná. Partner nabídl důkaz pravdy a vzal ho brzy na střelnici, kde došlo k předvádění nové zbraně před císařem Vilémem II. Salva byla vypálena do stáda ovcí, které zmizelo v oblacích zeleného plynu. Ovce pak byly nalezeny mrtvé, porost odumřelý. Lucieto sázku zaplatil a vyžádal si střepinu granátu jako suvenýr. V Paříži pak rychle zjistili podstatu věci. Nebyla však podniknuta žádná opatření,“ píší MUDr. J. Bajgar a MUDr J. Fusek ve Vojenských zdravotnických listech. Stačilo pár dnů, aby se ukázalo, že šlo o fatální selhání. Po ovcích šli už na jatka lidé...

Plynové masky? Nemáme

„Ze země se zvedlo husté mračno a valilo se na nás ve žlutozelených vlnách jako fata morgána. Ani ve snu se něco takového neuvidí. Tisíce mužů utíkaly po polích v nepopsatelné hrůze a odhazovaly zbraně. Mračno už je dohánělo. Ti kteří z něj stačili vyskočit, měli tmavěrudé tváře, vyplazené jazyky, vypálené oči.“ Tak popisuje očitý svědek první plynový útok, k němuž došlo 22. 4. 1915 v okolí městečka Ypres v západních Flandrách. Takřka stejnými slovy popisuje použití chloru reportér New York Tribune, jehož článek vyšel pouhé tři dny po útoku. „Plynné páry, které Němci použili minulý čtvrtek proti francouzské divizi blízko Ypres, v rozporu s pravidly Haagské úmluvy, představily nový prvek válčení. Večernímu útoku předcházel stoupající oblak páry, nazelenale šedé a pableskující. Plyn se usadil na zem jako mlha bažiny a sunul se pomocí svižného větru směrem na francouzské linie. Jeho účinek na Francouze se projevil silnou nevolností a slabostí následovanou naprostým zhroucením.“

Teprve později, shodou okolností opět u Yper, byla nasazená sloučenina bis(2-chlorethyl)sulfid, jež vešla do povědomí jako yperit, jemuž se podle charakteristického zápachu začalo říkat hořčičný plyn. Yperit se při svém prvním útoku rozptýlil na šesti až osmikilometrovém úseku fronty a zasáhl 15 000 lidí, z nichž dvě třetiny do dvou dnů zemřelo. Obrovské ztráty jdou mimo jiné na vrub nevybavenosti francouzských vojáků plynovými maskami a faktu, že výborně odvedená práce agenta Luciana nepřinesla v Paříži očekávaný efekt. Poučení, že Němci mají chemické zbraně a jsou odhodlaní je použít, vyšlo Francouze příliš draho.

Chemie mrtvé nerozlišuje

První světová válka si na konto plynových útoků vyžádala 91 200 obětí z celkového počtu 1 297 000 zasažených. Definice bojové otravné látky zní: chemické látky, vyvíjené a vyráběné za účelem usmrtit nebo zneschopnit živou sílu díky jejich toxickým účinkům ve vojenských operacích nebo teroristických akcích. Jsou sice obecně odsuzovány, zatracovány a zakazovány, ale to neznamená, že by se dodnes nevyskytovaly v arzenálech mnoha světových armád. Yperit se otiskl do historie mnoha válek. Stačí zmínit boje Velké Británie proti Afghánistánu (1919), Japonska proti Číně (1934–1944), Itálie proti Etiopii (1935), Egyptu proti Jemenu (1963–1967) či Iráku proti Íránu (1983–1988). A vzhledem k tomu, že bojové plyny jsou vyvíjeny na stále dokonalejší bázi, tak je jasné, že plynová maska zůstane stálým doplňkem vojákovy výbavy i ve 21. století

Topi Pigula