Putinův zeměpis: Východ – Japonsko, Čína a Aljaška

Japonsko

Rusko-japonská válka byl válečný konflikt mezi carským Ruskem a japonským císařstvím o nadvládu nad Mandžuskem a Korejským poloostrovem, který probíhal od února 1904 do září 1905 na Dálném východě. Bojovalo se převážně na území (a o území), které patřilo (ať přímo, či nepřímo) slábnoucí čínské říši dynastie Čching. Válka na jihu Ruska dopadla pro Rusko katastrofálně. Po své porážce se muselo vzdát území Port Arthuru, jižní části ostrova Sachalin a nakonec bylo přinuceno uznat správu Japonska nad Koreou.

Ve svém důsledku vedla porážka až k první ruské revoluci. Rusko a Japonsko jsou dnes velmi rozdílné systémy a napjaté vztahy přetrvávají už od počátku 20. století. Dnes není ve hře Sachalin, ale Iturup, Kunašir, Šikotan a Habomai. Jedná se o čtyři ostrovy patřící ke Kurilským ostrovům. Během loňského prosince proběhlo jednání mezi ruským prezidentem Vladimírem Putinem a japonským premiérem Shinzō Abe. Už víc než sedmdesát let kazí spor o ostrovy vzájemné vztahy obou zemí, které kvůli němu dosud nepodepsaly mírovou dohodu po druhé světové válce. Jakkoli obchodní výměna běží (na samém východě Ruska najdete mnoho japonských aut snadno poznatelných podle volantu umístěného na „opačné“ straně), vztahy jsou napjaté.

Zmiňovaný Iturup, konkrétně z kotviště v zálivu Hitokappu, byl v minulosti základnou, odkud vyrazily v roce 1941 japonské lodě k útoku na Pearl Harbor. Kurilské ostrovy se staly svědkem a základnou výpadů na území ruské Sibiře. Proto není divu, že se prezident Putin snaží svou zemi rozšířit o oblast, o níž se domnívá, že byla „tradičně ruská“. Pokud by se mu to povedlo, získal by další politické body, a to nejen na východě svého impéria, ale v celé zemi. Putin nechal na sklonku loňského roku na jižních Kurilách rozmístit protiraketové systémy, čímž dal jasně najevo, že tuto část světa považuje za svou.

Znepřátelená Korea a Čína

Mezi Severní a Jižní Koreou je válečný stav. Komu může „fandit“ prezident země, která se vyznačuje silnými prvky diktatury podobně jako Severní Korea, ale zároveň s „jižním protivníkem“ má poměrně velkou obchodní výměnu, neboť „sever“ toho na prodej mnoho nemá? Jedno se Putinovi musí přiznat – v rámci jeho zeměpisu, jak jsme jej představili v našem malém seriálu, jedná někdy více, někdy méně diplomaticky, ale rozhodně razantně a občas i extrémně úspěšně.

Důkazem pro toto tvrzení budiž politické body, které si u svých občanů získal přisvojením části Ukrajiny. Zároveň je potřeba ve sporu i v rámci územních nároků brát v úvahu rostoucí vliv Číny. Zatímco v oblasti korejského poloostrova nemá Rusko žádné územní nároky s Čínou je tomu jinak. Spory v oblasti Dálného východu jsou opravdu dávného data, ať už se jedná o dobytí obrovské části Ruska Mongolem Čingischánem, nebo nařčení SSSR z imperialismu, jež zaznělo v roce 1963 z úst nejvyššího představitele Číny Mao Ce-tunga, které se nakonec přetavilo v ostrý boj o Damanský ostrov. Dne 2. března 1969 v 9.00 místního času proniklo 30 čínských vojáků na neobydlený Damanský ostrov (čínsky Zhen Bao). Nejednalo se o nic zásadního, ostrov byl sporný už svou polohou uprostřed řeky Ussuri, která v této oblasti tvoří hranici. Propukla krátká a z hlediska území zbytečná válka o ostrov, který měří na délku zhruba 2,5 km a na šířku sotva 800 m. Přesto byli padlí na obou stranách. I když se tento konflikt vzhledem k délce rusko-čínské hranice může zdát malicherným a ztráty zbytečné, není tomu tak. Každý metr, kterou země ztratí či získá, kazí či vylepšuje v očích voličů image prezidenta. Ve hře je i další faktor – Sibiř a jižní část Ruska v sobě skrývá obrovské nerostné bohatství od zlata a diamantů až po ropu a zemní plyn. Zejména poslední dvě jmenované komodity jsou základem ruské ekonomiky. A jakákoli územní ztráta může být pro mocnost, jež území získá, odrazovým můstkem k dalšímu postupu.

Aljaška

Americká Aljaška byla v minulosti ruská, ovšem car Mikuláš ji za 7 200 000 dolarů prodal. K oficiálnímu předání území došlo 18. října 1867. K objevení zlata došlo v srpnu 1896. To ale neznamená, že by Aljaška pohltila všechny stopy bývalé ruské přítomnosti. I dnes tam můžete v městečku Ninilčik ležící na jihu Aljašky najít pravoslavný kostel, jasný to důkaz bývalého majitele. Při popisu kolonizace ruské Aljašky není možno opomenout dánského mořeplavce a následného cestovatele Vituse Beringa, který v roce 1725 vedl tzv. první kamčatskou výpravu, která měla za úkol zmapovat mořské pobřeží při východním pobřeží Sibiře, prověřit propojení Asie s Amerikou a prozkoumat bezpečnost hranic Ruska na Dálném východě. Podařilo se mu pro Rusy objevit ostrov Svatého Vavřince, Diomédovy ostrovy a také ostrov Kodiak. Zpočátku se na sever kolonisté zrovna moc nehrnuli, první ruská osada na území dnešní Aljašky vznikla v roce 1759. Tehdy ruští kolonisté obsadili aleutskou vesnici Iliuliuk na ostrově Unalaska v Aleutském souostroví, jež se stala základnou pro další kolonizační postup v oblasti. Dnes se v amerických zdrojích moc nehovoří o tom, že Rusové se dostávali až na území dnešní kanadské Britské Kolumbie a dál do hloubi amerického území. Faktem zůstává, že na Aljašce to mají Trumpova Amerika a Putinovo Rusko k sobě nejblíže. Není proto divu, že se v oblasti vyskytují sítě radarových stanic sledujících pohyb na sousedově území a v raketových silech čekají smrtonosné střely.

Text: Topi Pigula