Proč přišel sovětský supertank pozdě?

V Sovětském svazu na konci války vznikl těžký tank IS-3, který přinesl mnoho prvků, které pak byly typické pro poválečnou sovětskou tankovou filozofii. Přestože v 60. letech sovětská vojenská doktrína zavrhla stavbu těžkých tanků, IS-3 svým tvarem i konstrukcí ovlivnil sovětskou konstrukční školu na dlouhá desetiletí.

Jeho kořeny se dají vystopovat do doby bitvy u Kursku. Po jejím skončení sovětští odborníci zkoumali na tamějším bojišti vraky tanků obou stran a došli k závěru, že je potřeba zlepšit čelní pancéřování vlastních tanků.

Přehled nejúspěšnějších tanků historie najdete v dokumentu Deset válečných nej na Prima ZOOM.

Ocelový Kirovec

V létě 1944 tak začal vývoj nového těžkého tanku. Vznikly dva prototypy, ovšem záhy padlo rozhodnutí, že práce budou pokračovat jen na jednom. Proto konstruktéři z čeljabinského traktorového závodu vzali to nejlepší z obou prototypů a vznikl tak stroj s pracovním označením Objekt 703 neboli Kirovec 1. Vlastně to byla kombinace bojové věže z jednoho prototypu a korby s podvozkem z druhého. Tank byl hotov v říjnu 1944 a hned se podrobil továrním a následně vojskovým zkouškám.

V prosinci 1944 si jej prohlédli maršálové Žukov i Vasilevskij a ti po té referovali výsledky zkoušek samotnému Stalinovi. Ten na základě jejich dobrozdání ihned rozhodl o sériové výrobě stroje, který nadále nesl označení IS-3 Josif Stalin.

Stále ovšem byla válka a čeljabinský závod byl vytížen už zavedenou výrobou pro frontu, takže první série 29 nových IS-3 byla hotova až v květnu 1945. Tank tedy do bojů 2. světové války v Evropě nezasáhl. Výroba pokračovala ještě rok a celkově vzniklo 2311 kusů. Nicméně nová chlouba Rudé armády se v poraženém Německu objevila. IS-3 se předvedly na vítězné spojenecké přehlídce v Berlíně v září 1945 a západní spojence ohromily. Některé zdroje tvrdí, že IS-3 stačily ještě zasáhnout do bojů s Japonskem, ale hodnověrné dokumenty nejsou k dispozici.

Stalinovy tanky proti Izraeli selhaly

Nicméně do bojových operací byly Stalinovy IS-3 nasazeny. Ničily a zabíjely během maďarského povstání v roce 1956 a s bílými pruhy se promenádovaly i v ulicích českých a slovenských měst v roce 1968. Ovšem do opravdového boje se dostaly až na sklonku své kariéry a to v roce 1967 během tzv. Šestidenní války v barvách egyptské armády. Jejich posádkám se podařilo zničit několik izraelských tanků, ale díky jejich zastaralému vybavení, poruchovosti a neohrabanosti bylo jejich nasazení v podstatě fiaskem. Ze 100 kusů IS-3 a IS-3M jich egyptská armáda ztratila přes 70, ve velké většině je posádky prostě opustily a utekly. Izraelci pak tyto tanky používali jako tahače.

Mimo Egypt a Izrael se IS-3 objevil i v Polsku a Československu, nicméně po testech jej ani jedna z armád těchto zemí nezavedla do výzbroje. Jeden IS-3 je ale možné u nás vidět v lešanském vojenském muzeu.

IS-3: Silné pancéřování, ale málo munice

Pro IS-3 byla typická silně pancéřovaná příď svařená ze tří desek, jež vytvářely typický klínovitý profil. Díky přídi tank také dostal mezi vojáky přezdívku Ščuka (štika). K odolnosti přídě napomáhal vedle tloušťky pancéřových desek i jejich sklon, nepřátelské střely se tak od ní odrážely.

IS-3 měl čtyřčlennou posádku – řidič seděl v přídi korby, střelec, velitel a nabíječ v mohutné věži. Její kopulovitý tvar hodně ovlivnil bojové věže všech pozdějších sovětských tanků. Zatímco korba byla svařována z pancéřovaných desek, věž se vyráběla odléváním. Do věže konstruktéři umístili kanón D-25T ráže 122 mm a spřažený kulomet DT ráže 7,62 mm, přičemž velkou nevýhodou tanku byla vezená zásoba pouhých 28 kusů dělené munice. Na věži pak byla lafeta s těžkým protiletadlovým kulometem DŠK ráže 12,7 mm.

K pohonu sloužil vznětový dvanáctiválec V-2-IS o výkonu 600 koní, což nebylo zrovna mnoho na 46tunové monstrum. Díky němu se IS-3 mohl pohybovat maximálně rychlostí 40 km/h a dojezd v terénu činil jen 150 km. I když byl IS-3 progresivně zkonstruovaný stroj, měl řadu neduhů. Především to byl slabý motor, který trpěl častými poruchami kvůli přetěžování, v Egyptě navíc prašným prostředím. Posádka si rozhodně nemohla užívat kdovíjakého komfortu a dostatku místa, právě naopak, hendikepem byla i malá zásoba munice, pomalá střelba a zaměřovací systémy odpovídající 2. světové válce.

Aby se některé nedostatky odstranily, došlo ke dvěma modernizacím. První přišla už na přelomu 40. a 50. let a další, ještě zásadnější, v roce 1960, po níž se tank označoval jako IS-3M. Hlavní změnou byl motor V-54k-IS z tanku T-54 a nová převodovka. Ovšem i tak Stalinův tank nebyl z nejspolehlivějších a svou kariéru na konci 60. let ukončil.

(DP)