Zvířata mají stejné sny jako lidé, zatím to však jenom tušíme

O čem sní psi

Nové metody studia mozku odhalují povahu zvířecích snů. Při detailním náhledu ale narážíme na to, že stále nevíme vše o těch lidských.

Na tom, že stejně jako lidé sní i zvířata, si ve své době myslel i filozof Aristoteles. Teprve dnes však máme způsoby, jak to skutečně ověřit. Ačkoliv se (prozatím?) nemůžeme fauny zeptat, o čem skutečně sní, moderní věda zná cesty, jak to obejít. Když se však dostaneme k jádru pudla, ukáže se, že stále neznáme ani vše sami o sobě.

Sní zvířata o ovečkách?

Způsob první, jak identifikovat sny zvířat, zná snad každý z nás – spočívá s pozorování chování zvířete při spánkových fázích. Ačkoliv by se mohlo zdát, že tímto způsobem se nelze dovědět mnoho, opak je pravdou. Odhalování zvířecích snů díky tomu ostatně začalo už v 60. letech 20. století a za tu dobu se nasbíralo nemalé množství dat.

Právě tehdy totiž začal detailnější výzkum mozkových poruch souvisejících s pohybem během spánku. To by běžně nemělo být možné, naše svaly jsou totiž během spánkových fází obvykle paralyzované. Dva francouzští vědci Michel Jouvet a J. F. Delorme však zjistili, že odejmutím specifických mozkových buněk u pokusných zvířat paralýzu eliminují. Tuto "pohyblivou" fázi nazvali REM-A (REM bez atonie, zástavy svalové funkce) a spolu s dalšími vědci pozorovali při REM-A fázi spící kočky pronásledující imaginární cíle, hýbající hlavou v reakci na neviditelný stimul a obecně se chovající jako při bdění.

To se podobá lidem s náměsíčností a dalšími spánkovými poruchami odehrávajícím se v NREM a REM fázích spánku. Také ti chodí, skáčou nebo kopou ve spánku, zatímco prožívají aktivity známé z reálného světa. Především to však ukazuje, že kočky během spánku prožívaly stejné situace, jaké dobře znaly z reality.

Zobrazení snů

V posledních letech však věda dospěla do fáze, kdy můžeme spánek a sny u zvířat nebolestně analyzovat i pomocí jiných metod než srovnáváním s lidmi. V roce 2007 dvojice vědců z amerického MIT pozorovala v mozku spících myší aktivitu v části mozku odpovědné za tvorbu vzpomínek. Pozorované mozkové buňky, neurony, byly přitom tytéž, které vědci předtím pozorovali, když myš za bdělého stavu probíhala bludištěm. Jinými slovy, zatímco spaly, přehrávaly si myšky vzpomínky na utíkání bludištěm. Vzorce si byly tak podobné, že vědci mohli určit, v jaké části imaginárního bludiště se hlodavci právě nacházejí.

Podobně dopadl i výzkum živých ptačích mozků na Chicagské univerzitě. Tentokrát vědci studovali, jak si zpěvní práci zapamatovávají své melodie. Ptáci se totiž nerodí s již naučenými tóny, nejprve se podobně jako lidé musejí zpívání jako své primární komunikaci naučit. Vědci pozorovali, že stejné neurony, které v bdělosti ptákům uložily melodie do paměti, se aktivovaly i při spánku. Ptáci si tak doslova ve snu opakovali svou schopnost zpívat. To jde ruku v ruce s tím, že už delší dobu se ví o kritické funkci spánku při ukládání informací.

Lze však tyto mozkové aktivity považovat za skutečné, vědomé snění? Vědí myši o snovém pobíhání bludištěm tak, jako si lidé (občas) pamatují své vlastní sny? Definitivní odpovědi na to se hned tak nedočkáme, souvisí totiž i s tím, co vlastně považujeme za vědomí a jak ho definujeme – lidé ve snu snění obvykle považují za realitu, ale po probuzení jim pravá povaha situace rychle dojde. Odpovědi u zvířat se tedy dočkáme teprve až poté, co bude definitivně vyřešena povaha našeho vlastního mozku a jeho vnímání.

Ladislav Loukota