Vytěžíme oceánské dno? Chystá se dolování černých kuřáků!

Ryba z hlubin

Těžba minerálů na mořském dně může přinést nové průmyslové odvětví, ohrozí však unikátní podvodní život...

Oceány tvoří sedm desetin povrch Země, teprve až v posledním půlstoletí je však lidé začali využívat ke své oblíbené kratochvíli – těžbě vzácných surovin. Ropné plošiny ale dost možná brzy ustoupí zcela novému typu hlubokomořské těžby, která se má odehrávat u hydrotermálních podmořských komínů známých jako "černí kuřáci".

Mimozemský svět pod vodou

První černý kuřák byl objeven americkým Národním úřadem pro oceán a atmosféru (NOAA) v roce 1977 při podmořském výzkumu poblíž Galapág. Jednalo se o hydrotermální průduch, z něhož vyvěrala kyselá mineralizovaná voda o teplotě až 400 °C, obohacená o vzácné sloučeniny ze zemského jádra.

Horká voda kvůli enormnímu tlaku nebyla přiváděna do varu, a spolu s vysokou koncentrací minerálů se ukázala být doslova rájem pro hlubokomořský život. Objev uzavřeného podvodního ekosystému rozkládajícího se v okolí černých kuřáků byl na konci 70. let pro vědeckou komunitu velkým překvapením. V těchto podmínkách totiž nesvítí žádné světlo, panuje zde obrovský tlak a ekosystém kolem černých kuřáků je tak zcela závislý na komínu.

Podívejte se, jak vypadá život v okolí černých kuřáků:

Život zde krom jeho tepla využívá právě i nerostných minerálů pocházejících z proudu, především síry. Potravní řetězec však vyprodukoval celou řadu dalších vyšších forem živočichů. Slepé krevety, hadi a ryby zde žijí své životy bez jakékoliv závislosti na pozemském povrchu. Ostatně právě zdejší podmínky jsou inspirací pro hledání života na Jupiterově měsíci Europa, který je rovněž tektonicky aktivní a obsahuje podpovrchový oceán.

Příliš lákavé prostředí

Další černí kuřáci byli objeveni nejen v Pacifiku, ale i Atlantickém oceánu a zřejmě budou tvořit součást dna většiny moří, zvláště v tektonicky aktivních oblastech. Ačkoliv černí kuřáci mohou vyhasnout, nejstarší z nich má na triku skoro jednu a půl miliardy let neustálého chrlení minerálů do svého okolí. A je to právě tato skutečnost, která k nim přilákala zájem investorů. Těžba usazenin je totiž doslova zlatým dolem.

První vlaštovkou tohoto druhu je kanadská společnost Nautilus Minerals, která v roce 2011 získala povolení k těžbě ve vodách Papuy-Nové Guiney. Její projekt, sledovaný jako prototyp i Organizací spojených národů, měl vlastně zahájit své operace už v roce 2013, byl však zpožděn finančními a legálními problémy. Nautilus Minerals přesto zůstává optimistický – pod vodou je ostatně ukryto tolik surovin, že může přinést počátek nového průmyslového odvětví.

Podvodní povrchový důl

Hlad po vzácných kovech, uplatnitelných především v elektronice, totiž neustále roste. Spolu s tím se však zvyšuje i technická zdatnost. Právě sofistikované stroje umožní těžbu, která byla v roce 1977 nepředstavitelná. Po technologické stránce plánuje Nautilus Minerals v podstatě v okolí kuřáka vytvořit ekvivalent povrchového dolu, v němž by dálkově ovládané bagry a další technika prosévaly mořské dno a posílaly minerály k mateřské lodi na hladinu. Odtud by suroviny směřovaly k opracování do Číny.

Vidina těžby, která může fatálně ohrozit unikátní ekosystém kolem kuřáků, samozřejmě není bez kritiků, ačkoliv je projekt Nautilus Minerals prozatím jenom omezeným podnikem. Proti jsou jak někteří místní obyvatelé, tak i mezinárodní ekologické organizace.

Nautilus Minerals tvrdí, že škody podvodním ekosytémům budou minimální, plánuje totiž nasazení pouhých tří strojů. V případě omezené těžby a při náležitě dlouhém času na obnovení organismů by tomu tak mohlo i být. Komín jako zdroj energie pro ekosystém totiž zůstává netknutý, život se tak podle těžařů může po čase obnovit.

Ačkoliv nynější omezená těžba pomocí tří strojů skutečně zní jako – v rámci možností – relativně přívětivá, úspěch Nautila by mohl být počátkem masivní těžby i u dalších komínů. V takovém případě by už seriózní poškození unikátních forem života hrozilo ve velkém a nekontrolovaném měřítku. Námořní ropné plošiny ostatně také ještě po druhé světové válce platily za vysoce experimentální a náležitě ojedinělá zařízení, během 50. a 60. let však prudce vzrostly jak jejich schopnosti, tak i jejich počet.

První skutečná plošina vznikla teprve před půl stoletím v roce 1963 a od té doby však tato zařízení i navzdory 99,9% bezpečnosti způsobila řadu ekologických pohrom, největší z nich byla katastrofa plošiny Deepwater Horizon z roku 2010.

Ladislav Loukota